Fallen

Pokusím se do třetice si tu na něco postěžovat, protože u předchozích případů se to následující den otočilo k lepšímu :-) Nevím, jestli to vnímáte podobně, ale mám pocit že letos je vos a včel strašně moc. A to neříkám jen proto, že jsem minulej tejden dostal žihadlo na supermotu po asi 4 letech, ale protože kamkoli se hnu, tak kolem mě ty vysírky lítaj. Co je žere? A teď myslim jako proč nejsou někde v klídku zalezlý? A vlastně taky, co JE žere? Ptáci? Sršni? Ti naši pavoučíčci mírného pásma? Dneska jsme byli na koupáku a bylo to jako sedět v úlu. Ještě že nejsem takovej panikář, ale neustále si hlídat jestli vám nezalítla pod nohavici od trenek nebo do rozepnutý košile, hlídat si každý došlápnutí, kontrolovat si deku než si lehnete, hypnotizovat hrdlo láhve při každym napití a hlídat i vodní hladinu, to je teror. Po asi 15 minutách odhánění jsem si připadal jak v nějakym absordnim hororu. No, ale dopoledne jsem si za to mohl trochu sám - přivstal jsem si a vyrazil na kolo s tím, že p

Díky za nádherný počasí, díky za to že motorka vydržela, díky za to že jsem měl koho předjíždět a že jsem to dokázal, díky gumám že vydržely takový náklony, díky vose že mě píchla aniž bych otek, díky výběrčímu že neplatím tolik, díky pumpařce, že měla dostatek vody a jídla aby mě z toho horka nejeblo, díky za to že už zase všechno má smysl. Díky za tu nádheru, ten pocit, který se prostě nedá popsat, a tak se o to snažit nebudu, bylo by to stejně absurdní jako popisovat sex. Jo, je to takovej motoorgáč. Prostě - dneska to stálo za všechy prachy, za každou kapku potu a litr benzínu a kdybych mohl kroužil bych tam doteď. Supermoto je jako sen, fantazie - jediný, co mě limituje, jsem já sám. Já a strach tvoříme jedinou překážku, všechno je teď výzva, ta motorka toho snese tolik, že se mi o tom ani nezdálo. Ale snad dneska zdát bude. Kdy jste naposledy křičeli štěstím?

Přestavět Husaberga k obrazu svému - tedy supermotu - mě stálo hodně času, problémů a hlavně přes 20tisíc. TO všechno za jedinym cílem, mít motorku aspoň trochu konkurence schopnou a pravidelně začít jezdit trénovat a třeba jednou zkusit závod (příští víkend). Jenže k čemu mi to ku*vadopi*e je, když treninky jsou PA SO NE a mám-li volno, tak chčije! Už jsem dneska měl auto s koulí, naházený věci v autě a chystal jsem se dát motorku na káru, drobného deštíku si nevšímaje, když na mě někdo ze shora začal lít kýble vody. Pršelo fest a vydatně,takže to tam bude mokrý, žádnej rakušák tam nebude, já bych musel jezdit na mokru pomalu a nejistě a kdybych hodil držku, tak mě ze zapadlym jazykem najdou až Klára na 400km vyhlásí pátrání. Vzpomínáme: Takže mam v garáži super-moto, ale je mi to úplně k hovnu. A zrovna teď, když bych nejvíc potřeboval rozproudit žíly a vstříknout adrenalin, řvát si do helmy při brždění na poslední chvíli a krotit přizvednutý přední kolo na výjezdu. Zrovna teď, když

Navzdory počasí, o kterým se ale teď baví každěj, takže to přeskočím, navzdory tomu, že se tak nějak trochu bojím o ten náš malý hezký civilizovaný svět, ženu bičem ten svůj život stále ku předu. Mám sice trochu obavy, respektive připadám si že snad jen já zachytávám meziřádky ty nelichotivý zprávy tu o tom, že amerika dluží tak strašně peněz, až je mi z toho špatně, že s tou ekonomikou to zas jde do kopru (ale je důležitý to dát jako zprávu dne, aby se kruh správně uzavřel), tu že před 150 lety (ne miliony!) tu byla taková sluneční erupce, že dnes bychom to opravovali 10 let, ale jsem spokojený. Asi chápu, že štěstí je jako nekonečná hora, na kterou se nedá vylézt, ale to neznamená, že z ní neni výhled jako prase. Jasně že bych toho rád udělal a stihnul daleko víc, mít tak víc peněz, času, slunce, atd. Ale taky bych mohl být sám a nebo nemocnej a nebo nemocnej a sám, nebo bych mohl mít fashionblog a nebo nic, ale to bych na to byl vlastně hrdej. Každopádně nic z toho co tak přes prázd

Mám zhruba 20 minut, který musím něčím vyplnit, než začne Kutil Tim, Klára mi udělá oběd a pujdeme se dívat. Rád bych se ale stihnul podělit se zjištěním, že mi pití fakt neprospívá. A tím nemyslim takový to klasický kocovinový "odedneškanepiju" ale celkem seriozní zamyšlení se nad svym chováním, hodnotou ztracenýho času a peněz. Dost lítostivě vzpomínám na mladý léta, Slovensko, Itálie, Kožlí, a tak. Všechno bylo fakt v pohodě. Ale teď je to pryč, nějak mi to nejde. Měl jsem na to dlouho podezření, ale teď jsem se pod tíhou sobotního VELMI nepříjemnému zážitku pro mě a i pro pečující Kláru :-D fakt ohlídnul a mám pocit, že není o co stát. Rozeznávám, jak šíleně společenská je to věc, jak je to zvyk, sociální prvek a že jsem do toho vlastně vmanipulovávanej. Čímž nechci říkat, že vlastně nemůžu za to, že chlastám jako prase, ale byl bych stokrát radši kdybysme se potkávali třeba na motárdový trati než v hospodě :-) Ne že bych byl takovej pařmen, chodim vlastně dost málo, ale