Fallen

Buď přicházím o rozum a nebo ho ještě zdaleka nemám, ale přijde mi, že ještě poslední zbytky toho naivního dětskýho chápání mi dovolují se pozastavovat nad světem dospělých. Mám pocit, že všichni zapomněli. Asi je to tím romantickým věkem ve kterým jsem se octnul, příliš starý na hlouposti a mladý na ten jejich obecný rozum. Autorů jako já je plná čítanka, prostě se to tak někdy sejde, že si člověk myslí, že jen on to ví/cítí nejlépe. Ale jak si to nemyslet? V Praze jsem co se týče bydlení vsadil na koně, který to letos asi nevyhraje, a tak jsem zůstal někde na půli cesty. Být sám, nebylo by to špatné. Blízko centra a školy, za málo peněz a klídek. Jo, takový to mělo být, tak sakra proč není? Nemůže, nebude to domovem dokud mi bude tisíckrát vtloukáno do hlavy jak se k majiteli bytu chovat, jak nic nenarušit - a přitom právě vlastně ani nikdo neví, jestli mu to či ono vůbec vadí. Ale chápu to - v 45 už to spolubydlení není takový vzrůšo jako náš kutloch na Palmě a nerad bych někomu něc

a jak řekl, tak udělal. Jak jsem mohl z lenosti zapomenout na to, jak chutná hudba. Otevřel jsem oči a všude kolem jsou tak nádherný věci, až se mi tají dech. Nikdy jsem nepochopil ani princip akordu (což zas není moje vina, na flétně/KLÁRIneru se to zahrát nedá, ale stejně). Noty jsou jedna věc a text druhá a když se povede, je z toho dobrej počin. Ale mě fascinuje ten druh hudby, kdy to není o nástrojích, hudba která vzniká z nekonečných možností jedniček a nul, a tím rozhodně nemyslím techno shity. Protože to jsou pro mě geniové s obrovskou fantazií a talentem, když dokážou nasamplovat takovou muziku. Králem tohoto jest třeba Moby, žejo, ale strašně se těšim i nanový Coldplay, protože na začátku Paradise tam zazní prostě takovej jemnej dubstepovej nádech, a to je naprostá pecka. Takže první video je takový to trochu zajímavý, a druhý je zástupce klasický ostrovní kytarovky a to já taky rád. Nastahoval jsem toho už spoustu ale tohle je jen začátek. Jsem zpátky a připraven najít svoj

OK tedy. Racionálně smýšlející inteligentní a pohledný člověk jako já si čas od času musí uvědomit, že život není takový peříčko jak by se mohlo mlaďoučké hlavičce zdát. Respektive jak asi poslední půl rok žiju. No, možná dýl, tak od státnic. A že třetí rok je ta vůně spojení "dostal jsem se na práva" trochu vyčpelá. Faktem je, že od gymplu jsem línější a línější a dělam naprostý hovno, akorát si to umím krásně zdůvodnit. Upřímně, já bych nic proti tomu neměl, kdyby tak celej svět byl nastavenej. Ale on není a to ani zdaleka. Baví mě věci který stojí peníze a přijde čas, no už tu možná je, kdy se mi přestane dařit tahat prachy z rukávu jako doteď. Třeba si vsadit na 6 zápasů a vyhrát 1600 za dvacku :-D. Opravdu rád bych byl jen s Klárou a jezdil na motorce a chodil do kina a můžu si na to pujčovat u providentu pár let než to sklapne. Nejvíc mě děsí, že bude hůř. Že za dva tři roky mě to vyplivne a když už se budu muset stavět na vlastní nohy, chtělo by to přestat jezdit na vo

Dalo by se toho tolik napsat o Praze, Moravě a hlavně Chorvatsku, ale stejně myslím jen na tu jedinou spojnici toho všeho, moju Kláru. Nevím, kolik vztahově pokročilých to tu čte, nevím, jestli si všechny páry říkají že mají TOHO pravého, ale upřímně - ve svym okolí mam tolik kulhajících vztahů, že mám o nás docela valné mínění :-). Možná je to jen ukázková zamilovanost a růžový brýle, ale co když ne? Já jsem skvělý, ona je skvělá, co taky čekat. :-) Všechno jsme to zvládli. Opravdu všechno a jsme silnější než kdy jindy. Miluju každou maličkost, jak se jí zvedá špička nosu, když mluví, jak si sedá na pokrčenou nohu a jí jogurt, jak přitahuje pohledy když spolu jdem a já se tak cítím jako frajer a spousta dalších záblesků, ze kterých je ta nádherná mozaika našeho vztahu. Přežili jsme 3 týdny (?) téměř nonstop v kuse a jediný následek z toho je, že teď cítím jen prázdno, i když jsme od sebe pár minut, ale nejsme SPOLU. Nepřipouštím si myšlenky na následující půl rok a chtěl bych jedináčk

Je toho všude jako moru, ale to už nikoho do života nevrátí. Pieta asi nikomu nic neříká. Je mi to tak strašně líto, ale tak nějak uvnitř a ne NA ZDI. Zvlášť když si člověk pamatuje ty rozhovory po zlatě 2010, ve kterých oba mluvili o ženách, čerstvej táta Marek se chtěl vrátit do Čech k rodině. Umírá spousta dobrejch lidí, holt tady o těch se víc ví, ale dávali tolik radosti že ten smutek zákonitě musí bejt větší. Mrzí mě to hodně.. lepší v Boha nevěřit a smířit se s náhodou, než se ještě ptát proč. Na to není odpověď podle mě. Hoši, děkujem.

Nejsem moc velkej sportovec, a tak je docela zázrak, že teda občas sednu na to kolo. I když, není to zázrak, je to dar, který jsem dostal jen díky strejdovi a jeho nekonečný trpělivosti, když jsem mu bulel v kopcích, nadával, když ho babička proklínala za naše návraty za šera, atd. A díky mu za to, nejen že bych jinak byl asi větší tlusťoch než jsem teď, ale hlavně je to taková "KPZ", místo úniku, parťák. Už mi vůbec nevadí jezdit sám, asi spíš naopak. Vždycky jsme stejně aspoň dva. Loni mi dost pomohlo, ale to neznamená, že bysme si letos neměli co říct, i když jsem toho najel asi jen půlku. Každopádně dvakrát jsem se projel ve Valmezu po cyklostezkách kolem Bečvy a dneska, po celodenní cestě autem přes celou republiku (vyfuckoval mě motorkář, svět se v pr**l obrací!) jsem vyrazil a byla to taková nádhera, kterou bych přál každýmu a věřím, že by si našel cestu i zaryitej nesportovec. Už se spolu nevztekáme, ale jedem se zapadajícím sluncem v zádech a chladný večer babího lét