Neporozuměn
Buď přicházím o rozum a nebo ho ještě zdaleka nemám, ale přijde mi, že ještě poslední zbytky toho naivního dětskýho chápání mi dovolují se pozastavovat nad světem dospělých.
Mám pocit, že všichni zapomněli. Asi je to tím romantickým věkem ve kterým jsem se octnul, příliš starý na hlouposti a mladý na ten jejich obecný rozum. Autorů jako já je plná čítanka, prostě se to tak někdy sejde, že si člověk myslí, že jen on to ví/cítí nejlépe. Ale jak si to nemyslet?
V Praze jsem co se týče bydlení vsadil na koně, který to letos asi nevyhraje, a tak jsem zůstal někde na půli cesty.
Být sám, nebylo by to špatné. Blízko centra a školy, za málo peněz a klídek. Jo, takový to mělo být, tak sakra proč není? Nemůže, nebude to domovem dokud mi bude tisíckrát vtloukáno do hlavy jak se k majiteli bytu chovat, jak nic nenarušit - a přitom právě vlastně ani nikdo neví, jestli mu to či ono vůbec vadí. Ale chápu to - v 45 už to spolubydlení není takový vzrůšo jako náš kutloch na Palmě a nerad bych někomu něco zkazil. Každopádně, tímhle mizí všechno kouzlo a já nebudu nikdy doma tam, kde se budu muset ptát, jestli u mě Klára může spát.
A ať jsme spolu klidně každej víkend (což nebudem), takhle já žít nechci. Máme školy úplně jinak, budeme snad oba mít práci a hlavně bude zima. Nebudou Vyšehrady a Letná, bude hnus a maras a nebudeme utíkat do kaváren nebo kin kvůli tomu, že nemáme kam jít. A když se ohradím nebo si postěžuju, čeho se dočkám? Jen jsem zíral, jak mi s úsměvem tvrdí, že si taky musíme být vzácní, a blahblah. Chtělo se mi křičet Copak to neznáte? Jak je to možný, že zapomněli na to jak vzácný je spolu usínat a budit se, mít husí kůži vzrušením z dvou propletených těl? Jak vzácně pomalu běží čas, když spolu nejste? Zní to tak šíleně pateticky, ale jakoby fakt nikdo nevěděl, jak se máme rádi. Vidím v těch jejich pohledech takovej nádech přezíravosti, jako by si mysleli takovejch ještě bude, takový to jasně malej, to víš že jste jediný na světe a že vám to vydrží. Nasrat! Kdo to v nich umlčel a skončím tak taky? A nebo - ještě hůř - nezažili to? Tím spíš bych si to měl užívat každým dnem. Přijde mi, že to šíleně letí a mám strašnej strach, že to nestíhám. Nemyslím život, ten, uvědomím-li si, že jsem ve čtvrtině, bude ještě dost dlouhý, ale tyhle studentský léta, tu bezstarostnost. Minulej článek snad naznačil, že začínám budoucnost trochu brát vážně, ale to neznamená, že teď chci něco přeskočit. Neupínám se na žádný lepší zítřky, mně je dobře teď a tady a chci si to užít! A proto, trochu sobecky, nechápu tu "nepodporu".
Vím, že mě rodina má ráda a díky tomu že jsem jedináček širokodaleko, tak jsem vždycky k velké trojce (Vánoce, narozky, svátek) dostal víceméně vše a někdy i něco na víc. Není moc věcí který by mě mrzely víc, než ty dárky, který jsem dostal a třeba se úplně netrefily, protože vidím za tím to shánění a díky rodinným citům, který se ve mě probouzej, dobře chápu ten láskyplnej vztah rodiče s dítětem. Děkuju jim za všechno a mám rád i je, i když oni sebe už ne.
A najednou nevím. Je špatně, že prázdniny nestrávím v práci, abych měl pak dost peněz na - učení v průběhu roku :-). Je špatně, že jedu na dovolenou autem a radši mě pustí s nejistou řidičkou v nejistym autě, než aby mi půjčili svoje. Roztomile mi říkají Hlavně tu školu, ale že bych pak mohl žít naplno když si vše splním? Pěkně výchovně, za svoje, já to chápu, ale čas běží a mně je to líto. Vím, že spousta lidí se má mnohem hůř než já, ale byli to taky oni, kdo mi vždycky říkal ať se srovnávám s těma lepšíma, když jsem hrdě hlásil, kdo má z toho diktátu taky 4 jako já :-D. Jsem pyšnej na Kláru a spokojenej se sebou jak jsme tohle léto zvládli a užili si každou SVOU korunu. Ale mrzí mě ty příležitosti, který jsme a budeme muset oželet kvůli věcem jiným. Jistě, je to výchovný, vážit si, a tak, ale to není volba mezi kalbou v pátek a sobotu nebo pátek/sobota. Chceme poznávat, chodit za kulturou, jíst jako lidi a být spolu. Je to rozmazlenost? Máme se kát?
Prosím blog.cz, aby to tady zůstalo, abych si to přečet až budu rodič a až uvidím, že mám fajn dítě (ano, hrdě si myslim, že jsem docela elita potomstva) tak mu pomůžu. Nejen v tom, že budu-li moct mu zaplatím vše zdravé a vše výchovné (což neznamená, že si toho nevážím, i když to někdy beru jako samozřejmost), ale že mu pomůžu, aby žil. Kdo líp, než dospěláci, má vědět, že teď je ten čas? Že až si to budu moct dovolit sám, už to (třeba) všechno bude tak smutně jiný? Už to budou jen 4 týdny ročně, budou to starosti, budem líný... Až mi bude tolik, tak budu mladým hořícím milencům vyprávět o vzácnosti a to už, dámy a pánové, bude
konec.
Komentáře
Okomentovat