Fallen

teď takový narcistní, říkala má milá.... No, tady je vidět, jak dobře mě zná. Tak se mi ta fotka líbí noacoo. Není na ní totiž znát, jak pomalu jsem jel. A NESEDÍM, ale pružím teréénní nerovnosti! Takže je to jako fakt makačka. Uf. Učím se sociální deviace a jsem asi trochu deviant. Teda rozhodně bych nechtěl žít v Americe 50. let. Americkej sen. úspěch Úspěch ÚSPĚCH!! Je to zajímavý si o tom číst, s každou stránkou jsem říkal No jasně, to je dobrý, to je správně. A o stránku dál přišel zasě někdo novej a řekl to jinak a já mu zase musel dát zapravdu. Teorie subkultur a gangy a tzv. nálepkování, kdy společnost si někoho prostě označí a cokoli on udělá, tak se pak vykládá jako právě znak tý nálepky. Nebo náš vztah k duševně nemocnejm. Že třeba dřív to bylo bráno jako součást života, dokonce je obdivovali. No. Potud to zábavné. Horší už je se naučit jména, teorie a kupu keců kolem. Achjo. Zítra to regulérně bez štěstí nepujde. Ne že bych to podcenil, ale takhle blbě se mi něco dlouho neu

Táák - zachytit momenty. Dal jsem asi všechny 3 zkoušky a i když největší peklo je teprv přede mnou, už mám dostatek kreditů na třeťák, takže minimálně ještě jeden rok mám kam chodit do školy a min. rok musím ještě být v tý hnusný a šílený Praze. To je na tom asi to nejhorší, budu muset vytrpět ještě tolik dnů jako včera. Bylo hezky, s Klárou jsme měli pro tento týden vše hotovo (a ona také 100% úspěšně), takže i když to stálo trochu přemáhání zvednout se z postele, vyrazili jsme ven. Do naší osudové Stromovky. Vzali jsme deku, dali si ji na trávu na sluníčko, sundali si boty a vyhřívali se... asi 2 minuty a pak jsme vzali deku a dali si ji na trávu ale do stínu :-) A zrovna když už jsem byl v polospánku, tak už Klára musela jít na tělák, kterej tam má. Ve Fakultní základní škole. Trochu mi trvalo než jsem pochopil co to znamená, ale shodli jsme se, že narozdíl od Fakultní nemocnice bysme tam dítě nedali :-D Naštěstí jich bylo málo a za pomoci lehké lehoulinké finty dostala Klára volno

Chtěl bych všem maturantům pogratulovat k tomu, že to zvládli a protože se v tom systému nevyznám, tak pokud to ještě nezvládli, tak popřát hodně štěstí. Je to obdivuhodný výkon co předvádíte, vidím to dnes a denně na facebooku, na blogách a dokonce i na motorkářskejch strankach. Budím se hrůzou, že by mě něco tak hroznýho ještě někdy v životě čekalo a smekám před váma. Důležitý je, že když tohle zvládnete tak pak už celej život bude pohádka, takže se pořádně hecněte, ať už je to pak všechno v pohodě. Vim že je to krutý se učit 20 knížek nebo filmů, který jste za celej život museli pochytit. A nedivím se gymplákum, že si dávají lehčí úroveň, protože i ta je dost těžká, o čemž svědčí, že to zatím neudělalo asi 7% všech středoškoláků. Vždyť mít na každej předmět celej den je strašný. Já jsem za týden tak v práci a u hokeje přečet dvakrát 150str. výpisků a dneska z toho udělal zkoušku. Zítra dělám právnickou angličtinu a den na to další zkoušku. Bohužel už nemůžu tenhle týden do práce, pr

Tak aby to tu zas tak nepřipomínal lowís blogísek, pustíme do toho trochu testosteronu. Předminulý víkend jsem se byl podívat na MČR Supermoto v Písku a i když jsem den předtím jezdil v Žáru letos prvně motokros trénink, moje srdce zase zjistilo, co je pro něj to pravé. MX mi moc nešel, neměl jsem s kým jezdit, dost jsem se bál, protože mi nedrží chrániče a tak vůbec jsem se nehecnul, nemohl chytit rytmus a jen jsem se tak plácal. Naštěstí aspoň bez pádu a vyzkoušel jsem si luxus toho dojet tam autem s motorkou na káře. Dobrá zpráva je, že 4 kurty ji konečně udržely a spadla mi až před garáží a stále si tak udržuju 50% pravděpodobnost, že se mi s motorkou na káře něco stane. Největším úskalím mýho ježděni jsou v neposlední řadě skoky, naštěstí jsou v Žáru jen 2, což mi i tak stačí. Když zkusím jet trochu rychlejc, abych se i odlepil od země, jdou mi nohy ze stupaček a váha nad řídítka. Kdybych je rychlejc, tak buď přepadnu a hlavně se bojím že mi sjede noha úplně.. Takže v sobotu žádná

* jak pravil rektor některé z univerzit na Majálesu :-) Měl bych se jít učit a nebo spát a nebo něco dělat, ale tím bych uzavřel tenhle náš pražský prodloužený víkend a to já nechci. Ani se nepřevlíknu z džín do domácího a rozhodně nepřestřihnu majáles náramek. Cítim se, jako když jsem se jako menší vracel z nějakýho "táboru". Tábor je v uvozovkách, protože jsem narozdíl od své milé na táboře nikdy nebyl a i když se to může zdát nepochopitelné, přežil jsem i bez ranních budíčku, buzerace a poštvávání se proti sobě pod rouškou týmových her :-D Ale myslím tím prostě takový ty vícedenní školní akce. Taková ta nostalgie, vzrušení z nových zážitků na který se bude vzpomínat, ale tíha přítomnosti a žádné vyhlídky na lepší zítřky. Šok! foto uvnitř :-) Tak ale ve stručnosti. Pominuli malou nákupní horečku a nekonečný kabinkování, který se ale vyplatilo a jsme teď oba ještě krásnější než obvykle, začnu samozřejmě Majálesem. Pro nás s Klárou takové soukromé minivýročí, ale čím víc se t