Příspěvky

4. 6. 2016

Jsem tak moc šťastný z toho, jak krásné to bylo, a tak hrozně smutný z toho, že to bylo tak krátké a že jsme nemohli být se všemi, pořád a u všeho. Je to tolik emocí, že jsem (doufám dočasně) úplně vyřazený z běžného života. Tak zkusím jediný lék, který mi dříve aspoň trochu pomáhal. Čím více času plyne, tím se mi víc svírá hrdlo z toho, kolik vzpomínek mi mizí jako zlaté šupinky v příliš hrubém sítu zlatokopa. Jak moc může být štěstí vlastně smutné? Čím více radosti člověka potká, tím vyšší je ten bod horské životní dráhy. Nikdy to nejde udržet pořád vzhůru, něco vždy musí skončit a pokud to nekončí, člověk si toho přestane vážit a ztratí to na svém půvabu. Právě ta nezachytitelnost a neopakovatelnost je tedy ta mučivá krása dne 4. 6. 2016. Přáli jsme si, aby to bylo co nejhezčí, ale že si na sebe šiju takovou typicky fallenovskou past, to mi vůbec nedošlo. Tohle už nikdy nebude možné zopakovat a já si nepamatuju každičkou vteřinu...! jako padající lezec kloužu po hladké stěně a hledá
Okomentovat
Další informace

Epilog

Je nadevší pochybnost jasný, že tady je po všem. Nezbývá, než se pokusit rozloučit se něčím smysluplným - i když v porovnání s laťkou, kterou nastavil prapůvodce vlastně úplně všeho, blog marhel, svým posledním článkem to bude marná snaha. Upřímně mě to celkem vzalo, protože to bylo jako číst 600 stránkový román a celý šokující závěr si přečíst na poslední straně. Ale stálo to za to - myslim že si ten poslední článek zasloužil zůstat jako takovej náhrobní kámen a gratuluju Hel k tomu prozření a odvaze se odstřihnout. Snad to k něčemu bylo. Každopádně chtělo by se říct, že tady se to tak úplně nikdy moc nepovedlo, ale to není pravda. Nebýt mých výlevů, který jsem si vlastně po sobě nikdy nepřečet, nikdy by mi jakási Killi nenapsala, že má taky ráda hokejový brankáře a číslo 69. Nikdy bych ji nepozval do Prahy a nikdy bych třeba nepsal tenhle článek, protože bych nikdy necítil takovou spokojenost, jako právě teď. Je to vlastně taková sebeoběť tohohle blogu. Přišel v pravý čas a teď je č
Okomentovat
Další informace

Summer of 2012

Obrázek
chtěl jsem toho celkem dost napsat, ale tímhle se to dá vyjádřit úplně jasně a stručně, lebo žijeme len raz!
Okomentovat
Další informace

Místo pod sluncem

Obrázek
Už mě to nebaví. Vás taky ne. Tak snad abysme šli, ne? Stejně bych zas napsal jen tisíc metafor a výkřiků do tmy. Nikdo si takhle nepíše. Nikdo takhle nepřemýšlí. Nikdo neví co se mi honí hlavou. Nikdo se neužírá tím co já. Vždyť je to trapný - já jsem trapnej.
Okomentovat
Další informace

Na vědomost se dává

Obrázek
Tak už je to oficiální i u mě doma, přežili jsme to, a proto dalším krokem je zveřejnit to na nás tady...:-) Vnímavější čtenáře to možná tak nepřekvapí, tu více a tu méně mezi řádky jsem k tomu poslední rok směřoval. Čím víc se vracím ve vzpomínkách k letem 16-18 dochází mi, že už jsem trochu jinde. Že to všechno kolem se fakt děje mě, že tohle co teď s Klárou máme, společný bydlení, usínání, nákupy, zalévání kytek, vaření, úklid, našich 10m2, nádherný chvíle smíchu a lásky, to má celkem slušný atributy příbehu takříkajíc životního. Mám pocit, že za tenhle rok jsem se tak nějak odkotvil - z domova a z PT, že už mi záleží na jiných věcech než dřív a že vše co vlastně teď dělám a plánuju se točí kolem mě a Kláry. Naprosto dobrovolně! :-) Chci svůj čas trávit s ní, chci jíst ve stejný čas a stejný jídlo, mít společný zážitky a každý debilní víkend strávený bez sebe nás jen utvrzuje v tom, že náš vztah musí být něco jinýho, než zažívá většina lidí. Oba slyšíme nářky jiných párů, jsme svědk
Okomentovat
Další informace

Mládí vpřed

aneb zamyšlení nad dnešním světem. Jesliže přijmeme naší hrdou západní civilizaci.. no západní, pro USA moc západní asi nejsme, takže řekněme euroamerickou, prostě vrchol všehobytí zhmotněný do druh homo officis... jako tedy ten správný způsob žití, pak je tu stále ještě spousta rozdílu i uvnitř kultury samotný. Jeden prvek si myslím, že je v Česku celkem akcentovaný a vzhledem k historickýmu vývoji je to i pochopitelný. Samozřejmě na to pujde odborně hledět až s odstupem, ale jestliže každá generace dostane nějakou nálepku, myslím že ta moje by byla dost dobrej materiál na takovýhle zkoumání. Vždycky jsem si myslel, že vyjma hnutí hippies jsou to kecy a každá generace je skoro stejná, ale tenhle článek ve mě probudil uvědomění si, že byť jsou víceméně epochálně nedůležitý věci, je to mozaika blbostí která dohromady dává můj život, protože co je život jinýho než odvijející se role popsanýho papíru. Takže toliko k minulosti mojí generace - pokud ten článek nechápete, tak jste prostě je
Okomentovat
Další informace

pan Límeček

Od posledního článku který jsem napsal (což navíc nebyl ten, který tu byl dlouho jako poslední, jak jste si z nápadně správně použitých interpunkčních znamének mohli všimnout, nepsal jsem ho já J ) se toho událo fakt hodně. Na jednu stranu by se dalo říct, že to samozřejmě probudí tak dlouho neukojenou touhu něco napsat a částečně to pravda je. Napsal jsem spoustu vět a souvětí, ale bohužel jen uvnitř vlastní hlavy při dlouhých cestách v MHD. Pod dojmem všech těch událostí jsem vymýšlel metafory, můstky a přirovnání, který přece NEMŮŽU zapomenout. Mohl. A o to frustrující je samozřejmě vždy znova začínat od začátku, protože i tak briliantní mozek jako je ten můj má omezenou zásobu zajímavých opisů jinak celkem obyčejného života - a když si je vystřílíte v hypotetických článcích v metru, těžko pak už něco tvořit opravdově. Naštěstí je tu moje milá a já vím, že by sem opravdu byla schopná dát něco tak kompromitujícího, co by způsobilo definitivní zánik tohohle důležitýho místa a věřím, ž
Okomentovat
Další informace