pan Límeček
Od posledního článku který jsem napsal (což navíc nebyl ten, který tu byl dlouho jako poslední, jak jste si z nápadně správně použitých interpunkčních znamének mohli všimnout, nepsal jsem ho já J ) se toho událo fakt hodně. Na jednu stranu by se dalo říct, že to samozřejmě probudí tak dlouho neukojenou touhu něco napsat a částečně to pravda je. Napsal jsem spoustu vět a souvětí, ale bohužel jen uvnitř vlastní hlavy při dlouhých cestách v MHD. Pod dojmem všech těch událostí jsem vymýšlel metafory, můstky a přirovnání, který přece NEMŮŽU zapomenout. Mohl. A o to frustrující je samozřejmě vždy znova začínat od začátku, protože i tak briliantní mozek jako je ten můj má omezenou zásobu zajímavých opisů jinak celkem obyčejného života - a když si je vystřílíte v hypotetických článcích v metru, těžko pak už něco tvořit opravdově. Naštěstí je tu moje milá a já vím, že by sem opravdu byla schopná dát něco tak kompromitujícího, co by způsobilo definitivní zánik tohohle důležitýho místa a věřím, že Vás všech 8 čtenářů by toho hluboce litovalo.
Na stranu druhou, všechno se děje v absolutní harmonii a souladu, jako by to tak mělo být od jaktěživa. Což je pro mě dobrý znamení, že ten život teda dělám správně, ale autorskou vášeň to zas tak moc neposiluje, neboť pokud je všechno v pořádku, tak je v pořádku si to užívat a ne o tom psát.
Tak předně jsem se přestěhoval, ačkoli celá akce kulový blesk byla opravdu třešinkou ledovce (to je schválně), ale o tom jsem tu asi psal-nepsal minule. I když ze začátku jsem potřeboval trochu času na usazení, teď už vim, že sestěhovat se s Klárou bylo to nejlepší, co nás mohlo potkat. I vzhledem k tomu co přišlo dál. Funguje to. V porovnání s klukama co semnou bydlí, je to úplně o něčem jiným. Máme nádherný pokoj, náš svět o 12m2, který jsme si vymysleli, vymalovali, zařídili a přivrtali J. Je to naše dokonalý místo a náš byt, je to druhý domov se vším všudy a doufáme že dlouho bude. Je tam i školka a základka, poliklinika a velký park a psí louka a tak nějak bysme tam asi pár let vydrželi klidně. Ať už teda bylo -20 a my neklepali kosu jako na Palmovce, nebo svítilo slunce a je 15 stupňů a my se jdeme projít k potoku a do tak hezkýho parku, jako jsem ještě nikdy neviděl a slunce tak teple zapadá a vy máte pocit, že teda na to že je vám 22 to docela slušně koulíte. Mám skvělou holku, která mě nepřestává bavit, rodinu, super byt, zábavnou motorku a - práci snů.
Po všech těch odpovědích na inzeráty a rozeslaných CV bez odezvy a zkažených pohovorech to prostě muselo jít jinou cestou a já se štěstím dostal do menší advokátní kanceláře. Už z první schůzky s mým novým šéfem jsem měl úplně jiný pocit než z ostatních velevážených pohovorů. Přišel člověk, který sice měl dost naspěch, ale věděl kdo jsem a co ode mě očekávat, aniž by se mě ptal, jestli "budu teda první právník v rodině". Během pár minut jsme si nastínili osnovu mojí práce a já si pamatuju, že už tenkrát mě zaujal, jak to říct, no asi jeho "drajv", prostě rozhodnost , suverenita, přehled. Vlastnosti který má táta, kterej si vždycky uměl poradit a všechno zařídit a já se snažim taky takovej bejt navzdory tomu, že brečim u filmů a píšu si blog. Po více než 200 hodinách strávených v týhle kanceláři už to můžu pojmenovat jasněji - je to leader (ačkoli nemám rád anglicismy, slovo vůdce by mohlo být tak trochu zavádějící :-D) a uznávám, že se mi naboural do života jako vzor, od kterýho se chci naučit co nejvíc a může mě nasměrovat na celý život. Já vim že to zní docela pateticky, patron a tak, ale situace v advokacii navzdory veřejnému mínění stojí pěkně za hovno. Obrovský převis poptávky studentů po práci nastavil celkem šikanózní systém vykořisťování a ždímání mladých právníků jako levné pracovní síly. Během studia se to ještě tak neprojevuje, respektive tady je vůbec boj něco sehnat, ale hlavní sranda přichází po tom, co slavnostně před zraky dojaté rodiny obdržíte diplom, na zvonek si triumfálně napíšete Mgr. a nastoupíte jako koncipient někde pod hranicí minimální mzdy. Tři roky se budete "vzdělávat", rozuměj pracovat od rána do noci, abyste byli milostivě připuštěni k advokátním zkouškám, který jsou záměrně tak těžký, aby si zkoušející (advokáti zastupující advokátskou komoru) zbytečně nepřidělávali konkurenci. No a navíc je teď snaha to prodloužit na 5 let, takže abych to srhnul, vyhlídky na práci v advokacii jsou tak do 30 let na hranici přežití a ani pak to není žádná sláva.
Rozepsal jsem se o tom tolik ale proto, že si za prvý chci postěžovat a všude to hlásat, aby si lidi už konečně přestali myslet, že práva jsou nějaký terno, jako když je studoval Kafka (a holku už jsem na to sbalil J ) a za druhý je až neuvěřitelný ten kontrast s chodem naší kanceláře a vztahem mezi mnou a šéfem. Nikomu kromě nejbližších jsem moc neřekl u koho vlastně dělám, protože faktem je, že někteří z našich klientů jsou mediálně celkem probíraný a on se svezl s nimi. Bál jsem se trochu šikmý plochy a absenci charakteru, ale realita je naprosto opačná. Ten čas co jsem pod ním strávil, jednání u kterých jsem byl nebo je slyšel a hlavně z komunikací mezi námi, kdy on tedy ke mně sestupuje z božského trůnu a já nervózně koktám, a hlavně taky naše firemní párty minulý týden, která byla naprosto legendární, to všechno ukázalo, že je to skvělej chlap. Nevím, jestli si to uvědomuje, ale pro mě je to strašně motivující a snažím se svoji práci dělat zodpovědně a strašně mi na tom záleží, neplýtvám papírem, zhasínám, docházku zaokrouhluju dolu, a tak :-D A přitom jsou to takový maličkosti, jako že mi poděkuje, když odcházim z práce, že mi říká souvislosti případu, věří ve mně. Sice teda je to na nervy se strachovat o každý email co posílám, jestli je každý písmeno dobře zvolený, ale chci si z týhle šance urvat co nejvíc a i když jsem vždycky býval individualista, chci být co nejvíc jako on.
Je totiž neuvěřitelný, jak vzdálený je ten svět mezi zdmi toho starýho baráku u Vltavy, tý slavný bájný právnický fakulty, založeno 1348 a svět, kde se točí peníze. Myslím že výuka práva v Čechách je docela v krizi a představa, že takhle na tom jsou třeba i lékaři, trochu mrazí v zádech. :-D Půlka učitelů si myslím, že fakt netuší, jak to venku vypadá a stěží by obstáli v praxi. Ta druhá půlka si tohle uvědomuje, ale protože nás musí připravit na zkoušky vytvořené tou první skupinou, brzy to vzdá. A šéf to ví a myslím, že to bere jako jeho úlohu. A vlastně všichni advokáti v kanceláři, i když u něj je ta zkušenost nejvíc vidět.
Je logický, že s drtivou většinou úkolů, který jsem za ty dva měsíce dostal, jsem v životě nědělal a nevěděl, co s nimi. Co jsem měl ale radost, že se mi potvrdilo v co jsem tajně doufal, že mojí devizou není se něco tři měsíce šprat z knížek, ale že dokážu tak nějak intuitivně se rozhodovat a stačí mi věc ukázat jednou. A oni jsou trpěliví a vedou mě tou šílenou změtí nepsaných pravidel a postupů. No a když jsem včera psal odvolání v trestu, kterej jsme ještě ani pořádně neměli, a šéf mě pak celkem pochválil a docela vážně řekl, že ze mě bude dobrej právník, málem jsem se rozbrečel. Já vim že to zní divně, ale je to tím, jak hodně to pro mě znamená. Nikdy jsem nebyl kariérista, dobrý známky mi padaly do klína tak nějak samy a teď na fakultě se snažím o všechno, ale hlavně se nebrat moc vážně, jako asi ¾ lidí tam. :-D Ale tohle už nejsou olympiády z češtiny nebo písemky ze zemáku, tady už se láme chleba a jestliže mám a zřejmě navždy budu mít deficit co se týče procesních znalostí, ocenění od člověka ke kterýmu mám takovej respekt a který se navíc týkalo věci, kterou jsem se ani naučit nemohl, ale tak nějak ve mně musí být, mi vzalo dech. A dneska jsem ještě dostal kindervajíčko.
Prostě, nikdy bych to nečekal, po všech těch brigádách, ale nevadí mi chodit do práce! J Jsou teda dny, kdy jdu do školy i do práce a jsem 13 hodin pryč. Domov se smrskne na večeři, sprchu, když se zadaří tak díl seriálu a do deseti spíme. V tomhle světle je nemyslitelný, že bysme s Klárou spolu nebydleli, že bych se vracel k třem vytlemeným spolubydlícím, který samozřejmě o životě neví na rozdíl ode mě vůbec nic. :-D A takhle mě čeká večeře, náruč a když se zadaří, tak i pravidelná dávka lásky, i když teda dost krátký, protože s takovou sexy kráskou se to moc nedá vydržet J
Takže ačkoli je můj svět v porovnání s tím jak jsem žil doposud teď tak celkem vzhůru nohama, pořád je to skvělá jízda. Možná teď trochu vážnější, ale pořád si uvědomuju jak nepatrně málo toho vím. Důležitý je kam tohle může vést, co to může ovlivnit a kam mě to může nasměrovat. A kým se můžu stát. Celkem často se prostě směju, když jedu z práce, protože mi přijde neuvěřitelný, jak mi všechno jde na ruku. Doufám, že takhle koncetrovaně napsaný to nezpůsobí, že třeba teď ten vlak do Valmezu vykolejí, nebo že v náhlém závalu vzteku vyhodím z okna svojí přítelkyni, která mě už asi dvě minuty soustavně bouchá lahví do kolene a ostentativně se nudí, zatímco já tady tvořím umělecké hodnoty.
Jsem si vědom naprosto nevhodné délky tohoto článku, ale pochopte, že klávesnice je teď můj pracovní nástroj a tak jsme se trochu sžili. Já jen doufám, že se mi podařilo zhmotnit trochu tu přátelskou atmosféru mojí první práce v kontrastu s velkým světem byznysu, límečků, audin, šanonů a peněz o kterým zatím vůbec nic netuším. Jediný, co je trochu zklamání, je čas, který v kanceláři tráví všichni advokáti a to zejména včetně šéfa. Moje odchody kolem 18:00 už mi přijdou celkem krajní, o to blbější pocit mám, když odcházim první :-/ Tak to asi teď v Praze ale chodí všude, jenže já si nejsem úplně jistej, jestli tohle je to, co od života hledám. Ale to je hudba daleké budoucnosti, zatím si užívám práci která mě baví. Do prvního průšvihu, který dřív nebo později přijde. No a pak už budou jen ty klasický můj_šéf_je_debil články J)
Komentáře
Okomentovat