4. 6. 2016
Jsem tak moc šťastný z toho, jak krásné to bylo, a tak hrozně smutný z toho, že to bylo tak krátké a že jsme nemohli být se všemi, pořád a u všeho. Je to tolik emocí, že jsem (doufám dočasně) úplně vyřazený z běžného života. Tak zkusím jediný lék, který mi dříve aspoň trochu pomáhal. Čím více času plyne, tím se mi víc svírá hrdlo z toho, kolik vzpomínek mi mizí jako zlaté šupinky v příliš hrubém sítu zlatokopa. Jak moc může být štěstí vlastně smutné? Čím více radosti člověka potká, tím vyšší je ten bod horské životní dráhy. Nikdy to nejde udržet pořád vzhůru, něco vždy musí skončit a pokud to nekončí, člověk si toho přestane vážit a ztratí to na svém půvabu. Právě ta nezachytitelnost a neopakovatelnost je tedy ta mučivá krása dne 4. 6. 2016. Přáli jsme si, aby to bylo co nejhezčí, ale že si na sebe šiju takovou typicky fallenovskou past, to mi vůbec nedošlo. Tohle už nikdy nebude možné zopakovat a já si nepamatuju každičkou vteřinu...! jako padající lezec kloužu po hladké stěně a hledá