Příští stanice: Českomoravská

Protože mé zákeřné publikování článku na stagnujícím blogu mé krásné milé splnilo účel a mně se návštěvnost zvedla asi o 40%, cítím, že je mou povinností, obdarovat tyto nově nabyté teen čtenářky slíbeným článkem a staré fallenovské matadory zase informovat o tom, jak naše reality show dopadla. Tak.

---

Všechno nakonec vypadalo opravdu slibně. Našel jsem byt, který splňoval všechny naše nesplnitelné představy, tudíž to byla novstavba, nikdo tam před námi nebydlel, byl asi minuty od metra, na červené, kousek do centra, s 2 malými a 1 velkým balkónem, všem se líbil, za skvělé peníze a jako bonus měl dvě koupelny. Aby všechno nebylo tak růžové, makléř byl neschopný frajer, ale když jsme mu po prohlídce rovnou řekli, že to bereme, zrušil ostatní prohlídky, počkal, až vybereme všechny peníze, které nám nejbližší bankomat byl ochoten vydat a ukázal nám smlouvu. Po mém pečlivém prostudování jsme teda defnitivně kývli, zaplatili jsme jim zasranou provizi a celkem nadšení odjížděli s pocitem, že konečně máme byt a ještě de facto vysněný. Teď už jenom stačilo čekat, až majitel bytu, toho času žijící v Anglii, pošle podepsanou smlouvu, a až vážený pan makléř zjistí, zda se můžeme nastěhovat už v sobotu, i když 1. je až ve středu. Obvolal jsem ostatní makléře, že zájem, který jsme o jejich byty měli, už nemáme a že teda pěkně děkujeme, ale nakonec jsou ty vaše byty moc daleko od metra/ bydlí u nich bezdomovci/ etc.

Ale co by to bylo za show, kdyby chyběl pořádně dramatický závěr a do poslední chvíle nejistý výsledek. Ano, dámy a pánové, teprve teď příjde ta strhující zápletka. Je pátek odpoledne, s Klárou jsme na cestě do IKEI vybírat nábytek, těšíme se na stěhovaní. Kazí to jenom stále se neozývající realitka, takže stále nevíme jestli se zítra stěhujeme nebo ne. Když už jsme skoro v teple obchoďáku, konečně zazvoní telefon, žádné dobré zprávy ovšem nedostávám, naopak, jestli jsem se v tu chvíli usmíval, úsměv na rtech mi zmrznul skoro stejně jako houmlesákům během posledních nocí.

Pan majitel se ukázal být pěkný z*rd, do bytu si našel nějakévlástní nájemníky a my tak máme smůlu, přestože realitka už u sebe měla našich 14 tisíc. Bylo sice moc fajn 15 minut po telefonu vysvětlovat majitelce realitky, že se s tím kreténem může soudit, nicméně nám to byt nevrátilo. A protože byl pátek a kluci budoucí spolubydlící se v sobotu museli vystěhovat, trošičku nám teklo do bot. Po shlédnutí fotek bytu, který nám realitka poslala jako prý adekvátní náhradu za byt, o který jsme přišli, a který nás opravdu nedostal do kolen, jsem tedy zmobilizoval veškeré komunikační dovednosti a zatelefonoval jsem na jednu z odmítnutých nabídek, že se teda moc omlouvám, ale že nastala taková situace, a že bysme ten byt teda chtěli, kdyby ještě byl volnej, že nás to moc mrzí a moc se omlouvám a ještě jednou se moc omlouvám. Naštěstí byl tenhle makléř fakt supr a sympatickej, takže se mi arogantně nevysmál, ale úplně v pohodě řekl, že byt je pořád volnej a ať se teda zítra přijdem podívat a když se dohodnem, bude to naše. Akce kulový blesk se tedy nemusela zastavovat, stěhováci se nemuseli odvolávat, kluci nemuseli nikam do squatu a my jsme mohli projít Ikeu, vybrat si nábytek a dát si masové kuličky za dvacku.

Abych to tedy zkrátil, v sobotu už šlo všechno hladce. Ve dvou a půl lidech jsme přestěhovali věci ze dvou bytů do jednoho, dostali jsme zpět peníze od zlé realitky, abychom je mohli dát realitce hodné, nedomohl jsem se žádné náhrady škody a v osm večer jsme odjeli s Klárou a Ritchim odpočinout si k nám na jih.

A tak už to jsou 2 týdny, co spolu bydlíme. 7 minut od metra, 8 minut od harfy, 45 minut od mojí nové práce (aaano, o tom už se taky brzy dozvíte!).

A- je to krásný. Stěhování jsem si užil se všim všudy, od tahání postele do šestého patra po schodech až po celodenní malování s tátou. A konečně mám v Praze zase domov (s PT a Valmezem mám už teda celkem tři), kde je mi dobře, kam se těším, kam se chci- snad pořád budu chtít- vracet a kde mi nebude vadit ani zůstávat na víkend. Velkej podíl na tom má samozřejmě i moje Klára, protože i když rajskou se pořád ještě nenaučila (to je jako vtip! :-D), tak vaří spoustu jinejch jídel, a kdo by se nerad vracel každej večer utahanej jako štěně (ale ne to naše, naše štěně bohužel únavu nezná.. :-D) z práce někam, kde ho čeká teplá večeře, uklizená kuchyň, umytej záchod, ustlaná postel a nejlepší holka na světě? :-)

A tak jsem ji sice nepotkal na lavičce ve Stromovce, jak si čte Doriana Graye, ale musel jsem ji do Prahy přitáhnout až z Ruska, ale mám ji, takže všichni intelektuálové z Allianz si klidně můžou zůstat v Austrálii, protože Tomášek je sobeček! :-) A když spolu bydlíme, tak už je to vážný. Když spolu bydlíme, tak je jedno, jestli jsme uražení nebo máme PMS (:-D), stejně musíme každej večer usnout vedle sebe. A zatím se každej večer tulíme, takže je všechno v pořádku. Jsme šťastní, a funguje to i proto, že jsme oba citlivky a vztah... ne vztah, ale celý tenhle náš svět pro nás znamená stejně hodně. A já už fakt můžu jenom doufat, že se ve mě teď, zítra, nebo za 10 let neprobudí nějakej skrytej užívač. Že si zítra (po poslední zkoušce) nepřivedu na byt spolužačku v podpatcích a že si za 10 let nepovezu sekretářku v minisukni na "pracovní cestu"... v subaru. :-) Ale třeba jsem tu užívačskou fázi ani nepřeskočil a ani mě nečeká. Prostě jsem JI potkal a teď s ní zestárnu, budem mít spoustu dětí, psů, dům, auta a garáž. A nejdřív hlavně pojedeme do Mnichova, do Paříže, do Londýna a a ještě dřív si v naší ložnici na zeď pověsíme plakáty.

Abych to tedy nějak uzavřel, pořád to nepřešlo a mám se skvěle. Škola, práce, Klára, bydlení, všechno je supr a já ještě stále nebyl po zásluze potrestán. Ještě by už mohla skončit ta zima, abych z garáže zas vytáhl motorkuuu... Ale toho se už taky brzo dočkáme.

A slavte Valentýn a dávejte svým přítelkyním tulipány, které ladí s vybavením pokoje, plyšový srdce, a zvěte je na večeře! :-))