Odcházení

Národní smutek a téměř celésvětové téma, blogového světa nevyjímaje.

Čechy, narozdíl od světového mínění, se příznačně dělí na dvě půlky. Vím, na které jsem - nicméně zastavit se a zamyslet se nad tím vším co se kolem děje nemusí být tak úplná ztráta času, tedy rozhodně pro mě, jak pro vás bude záležet na tom, jak se mi to povede. Tahle zpráva nás dohnala i za hranicema a popravdě - v konkurenci naší Vídeňské dovolené to měla docela těžký. I když jsme na to asi oba mysleli, náš vlastní mumíškovský mikrosvět nás ochránil. Na chvíli.

Ale tady tomu člověk neuteče. Narozdíl od pseudointelektuálů nebo neskrývaných idiotů internetu si ani vzdáleně netroufnu napsat, kým VH byl. Můžu ale zmínit, co znamená pro mě. Narodil jsem se 30. listopadu 1989. Hodně pateticky to mohl být on, kdo mi přestříhl pupeční šňůru. A právě proto, že jsem, byť jen s odřenýma ušima, už dítě nové doby, právě proto jako bych zůstal za hranicema toho všeho. V kontrastu toho všeho dění trochu sbírám odvahu na tyhle slova, ale v době, kdy jsem mohl na přelomu dospělosti zkoušet první krůčky na cestě budování si vlastních názorů už byl pro mě VH historií. Avšak tou nejlepší, co můžou dějiny Českých zemí nabídnout za tisíciletí své existence. V žádném případě tím nemířím do starýho železa, ale naopak - odkaz, který ožíval ještě společně se svým tvůrcem. Byl to jeho nesmělý úsměv, který na mě shlížel v 1. třídě (narozdíl od toho ješitnýho krasavce teď) a vždycky ve mě slovo prezident budilo úctu. Vnímal jsem, jaké jméno má v zahraničí a dobře chápu, že to se nedá koupit, jen zasloužit. Ale pak už přišly jen zdravotní obtíže a ústraní. VH byl symbolem 90. let a ty pro mě jsou bohužel (dík) ještě přílišnou mlhovinou. Proto necítím v sobě upřímný smutek větší, než při podzimním pádu letadla s hokejisty. Možná mě to i zasáhlo míň, nevím. Odkaz a symbol VH totiž ve mě jaksi už byl, nezávisle na tělesné schránce, chcete-li. Stejně tak jako u nedávného odchodu pana Smoljaka. Dokážu si ale představit, jaká rána to musí být pro ty, kteří s ním prožili onu slavnou dobu. Pro všechny tyhle lidi byl vzpomínkami - dějinné události propletené s osobními prožitky - a ne osoba z dějepisu nebo občanky. Až když jsem pochopil, jak moc to vzalo mámu, pak mi došel tenhle rozměr. Byla po škole, čerstvě vdaná a s Tomáškem v břiše nemohla vyrazit na Václavák oslavovat konec režimu, který ji stál dva roky života. I když si o celonárodním truchlení a živých vstupech myslím své, nemám nejmenší právo kohokoli kritizovat. Byl to především Váš Václav Havel, až pak náš prezident.

Proto i setkání v posledním roce s VH - spisovatelem pro mě bylo docela zvláštní. Došlo mi, že to prostě nebyl politik, že nikdo jiný než on nesměl být tím prvním porevolučním prezidentem. To nebylo místo pro politiky. A pro mě se toho zhostil nejlépe, jak bylo v jeho silách. Kdyby každý byl aspoň z části jako on, pak by se na jeho některé kroky nemuselo hledět s rozpaky. Jeho hry mi přišly skvělé, když člověk pochopil žánr, což se bohužel většině třídy nepovedlo. Pamatuju si, jak mě mrzelo, jaký nezájem ve třídě panoval při sledování nahrávky Audience děsivý kvality. Závěrem vše doplnil dokument Občan Havel a já vím na které straně pevně stát. I přes to ale asi tak správně netruchlím. Cítím úznání jeho osobě a jsem rád za to, jaký odchod mu byl přán. S vyjímkou tohohle blogu jsem co se týče citů docela introvert a tak to i zůstane - navíc si neodpustím plivnutí do tváře českých medií. Nemůžu se ubránit dojmu, že vlastně "se jim to hodí", období před Vánoci není příliš zprávařsky nosný, navíc jaké lepší poselství si takhle v období svátků prát. Vždycky je strašně těžký určit, kde hraničí upřímnost (u návštevníků) a kde zpravodajská povinnost ( u médií). Ono to asi souvisí. Lidi chtějí ty fotky. Často si v takovýhle situacích kladů svůj minitest - Dává člověk peníze na charitu kvůli účelu a nebo kvůli sobě?... ale to bych odbočil - každopádně mi stačilo vidět pár desítek minut dnešního přenosu, abych se utvrdil v tom, že smutek je pro mě intimnost. Počínaje davem, který natahuje ruce s foťáky mobilů, přes zasraný novinářský hyeny, který by nejradší nastoupili do toho vozu s rakví, aby měli tvář truchlící vdovy hezky zblízka a konče tím samolibým ksichtem A. Vondry, který teda byť k panu VH měl zřejmě zpočátku blízko a mohl by tak mít právo na lítost, by měl lézt kanálama a modlit se ať ho nikdo nevidí. Těhle pár minut mi prostě stačilo a kdybych to včas nevypnul, úplně by mi to zkazilo celý názor na to všechno.

Naštěstí jsou i citlivější lidé, kteří dokáží svoje pocity vyjádřit s pravou pokorou a ne protokoární důstojností, byť to možná na BBC pak vypadá sebelíp. A tím mysím třeba mou milou, která VH věnovala vkusně celý svůj blog (narozdíl od třeba www.lidl.cz panebože)... přes fotografy a autory, který tu přiložím níže. I když to každý vnímáme jinak, chtěl bych hlavně apelovat aby pod tou okázalostí podvozků od děl (lafet?), falešnými zákony, stovkami světových štábů a několikaděních státních smutků, aby vůbec přežil ten nesmělý ale typický hlas pana prezidenta, aby přežilo to zač mu patří díky několika generací - aby každý místo svíčky radši rozžehl oči někoho blízkého (a za každý R.I.P takových lidí aspoň deset) a hlavně co si myslím, že by si každý měl uvědomit přítomnost stáří a smrti. Že lidé, které máme rádi, prostě odcházejí. Je to mnohem těžší než to zní, když si představíte vaše blízké, rodiče a jejich rodiče. Vždyť tu vžycky byli s námi a běhali za náma když jsme se učili na kole a zvedali nás ze ze mě a vždycky si uměli poradit a udělali by pro nás cokoli by mohli, že i tihle lidí stárnou a jednou nás opustí. Nechci, aby to znělo tak strašně pesimisticky - vždyť se smrtí smířit nejde se, takže vždycky se mi vybaví pro mě naprosto nepopsatelná píseň Nad stádem koní, a to včetně videoklipu. Takhle bych to chtěl já.