Trvale udržitelný rozvoj
Tak jo. Blíží se mi narozeniny a myslím, že jsem si to za ten čas docela stihnul vychytat. Jednoduše jsem nejšťastnější v životě a rád bych o tom největším klišé na světě napsal pár řádků aspoň pro starší já. Třeba když budu mít nějakou depku, abych si připomněl...jak snadné je žít.
Je to takový nebezpečně sebevědomý štěstí a je úplně všude kolem. Počínaje tím, že si koupím znova jedinou zimní čepici která mi sluší, i když jsem ji měl už dva roky (a loni ztratil), že si dělám tousty a tancuju při tom, že jsem zjistil jak spláchnout po malý aniž by se zbytečně vymrhala celá nápůsť a majitel bytu tak ze mě určitě má radost, že jsem začal chodit včas a celkem beru školu vážně, že mám pocit, že mi vždycky přijede tramvaj nebo metro akorát a když ne, tak mi to stejně nevadí. Přijde mi všechno bezvadný. Raduju se ze světa a když se něco nepovede, je mi to jedno. O dost míň se hádám, už umím smazat sálodlouhý flame a mávnout nad tím rukou. Protože na tom vůbec nezáleží. Na ničem zas tak moc nezáleží, když člověk najde někoho, s kým se tak perfektně doplňuje. (Chtěl jsem napsat do koho se otiskne, ale to už by to semnou bylo asi fakt špatný!) To je právě ta nebezpečnost tohohle stavu, tak trochu napomáhá člověku stát se egoistou. Ale když už mi všechno tak perfektně vychází, je těžký z tý vlny koukat ještě dolů a za sebe, a přemýšlet, jestli není nevhodný být šťastnej. Vím sám a vidim to každej den, že to je ale sakra vzácnost, že mám skvělou holku, jsem zdravej, bydlím v Praze, dělám fajn školu a ve volnym čase všechno co chci. Takže mě prosím omluvte, ale tohle je můj svět. Sice ztrácím kontakt s kamarády, už mi zase stačí tři piva, abych měl problémy, možná zase o kus dál vylítám z hnízda. Jenže ono to jinak nejde. A tak si žijem ten náš soukromej svět a vlastně o nikoho zas tak moc nestojíme. Myslím, že jsme to fakt dotáhli pěkně daleko a už by úplně stačilo udržet to takhle ještě tak 60 let. Vozit se luxusním tágem z pražských divadel, nakupovat v albertu, milovat se tak, že se z toho hodinu dostávám, chodit spolu do kina na Stmívání (jako fakt dobrý!) a mít ještě tisíce takových rande jako jsme měli o víkendu. I po roce a půl vztahu jde zjistit, že nám něco chybí! :-) Díky ne úplně standartnímu začátku a pak taky kvůli logistickým dispozicím jsme vlastně nikdy moc neměli pořádný rande. Sednout si v klidu večer ke stolu pro dva, něco si objednat a povídat si, držet se za ruce, dívat se do očí a občas si dát pusu. To není "zajít si někam na jídlo", to není přespávání ať už kdekoli, ani víkendy buď u nás, nebo v mojí adoptivní rodině, byť jsou sebelepší jako třeba tenhle poslední. Myslim, že nás to oba překvapilo a je z toho jasný, že mi teda nijak nehasnem, spíš pořád naopak, i když je to trapný, kor pro kluka, psát takhle o lásce, žejo. Musím na Kláru prásknout, že odhalila tajemství spokojeného přítele, je to prej sice trochu stres, ale potvrzuju, že to funguje. Takže zoufalé manželky - kontaktujte ji, pro blahu kluků :D Dokud se takhle bude snažit, nemůžu se nám nic stát, ani kdybych chtěl. :-D
Kolikrát jsme už někomu popřáli Hodně štěstí a berem to už jako frázi, jako Dobrý den. Ale já bych fakt všem rád popřál hodně štěstí, protože vidím tu nejzákladnější pravdu a jen se usmívám - všechno je to jen o tom pocitu. Najednou mi nevadí vstávat, učit se, snažím se posílat tu radost i dál. A když se něco nepovede, tak to prostě nevadí a nebo je tu Klára a ta to odčaruje pryč. Je to taková lehkost života, pocit, že teď dokážu všechno. Že si dokážu splnit ten sen a klidně bych na tu cestu už vyšel. Nejde přece být moc mladý na to plnit si svý sny. Asi to je taková oblbující droga. :-)
Možná už to pro okolní svět trochu přeháníme, ale já si užiju každou chvíli, to vám klidně povím.
Je teda docela s podivem, ale díky bohu za to, že se ve mě objevil tak trochu zodpovědnej pud s tou školou, prací, a tak. Asi jak mi rostou ty osmičky. Zítra mám teda nějaký zaškolení, budu vědět víc. Není to ta práce snů, kterou jsem opravdu podělal, ale i tak. A škola mě taky baví, pořád ráno vstávám a dá se to a z téměř kadýho semináře odcházím fakt obohacenej, zvlášť teď co nám pořád dávají nějaký klauzury a musim fakt přemýšlet a listovat zákoníkem a celou třídou to tak šustí a nikdy to není jasný a je třeba se rozhodnout, věřit ve svůj úsudek a vsadit to na jeden paragraf a odevzdat to. A pak všichni odcházíme a máme ty červený tváře. Někdy fakt čekam, že mi z nosu kápne krev. :-)
Poslední víkend by úplně super, protože jsem konečně mohl spojit svoje dva světy a přestat je rozlišovat - alespoň na dva dny. Ve čtvrtek ráno jsme vyjeli z Prahy ve složení já, máma, Klára a Ritchiesek. Užíval jsem si každý kilometr řízení, neboť jsem poprvý neplatil ani část benzínu do VM :-), zastavili jsme v Kroměříži, ale jakoby za hodinku jsme byli ve Valmezu a přišlo velké setkání. I když jsem věděl, že to bude těžký pro mě i pro mámu, protože nelze zapomenout na náš barák a náš svět ve třech, jak blízko jsme tomu taky taky byli (a přitom taky pěkně daleko) ale i tak mi na tom moc záleželo. Chtěl jsem prostě tak nějak uvnitř, aby máma znala lidi, který mam tak rád a kde se cítím tak doma, jako nikde jinde mimo Prachatice. Díky kterým pořád věřím na to že dobro vítězí nad zlem. Máma to zvládla na jedničku, i když musela odjet dřív a tak jsme nestihli K. rodinu ještě pořádně zdrbat! :-D Nicméně všichni se snažili a večer s hudbou byl přesně takový jaký jsem si představoval. Ideálním tmelem byl Ritchiesek, naše štěně, který nemůže být jiný než úžasný, když je to i můj pes. To se nedá popsat, ale za celé ty dva dny si zasloužil fakt extra vyznamenání a jemu se to určitě taky líbilo, honit se s Coudym po zahradě, stoupat na Pustevny (kde bylo poprvý z mých 5 výšlapů krásný počasí, to už se pak člověk ani nediví! :-)) lítat na cvičáku, koukat na daňky a být obdivován celou rodinou.
Takže - nemám na co bych si postěžoval. Jmenuju se Tomáš (což je taky výhra mít takhle skvelý jméno :-)), bude mi 22 a jsem tak spokojený se svým životem, že už to nemůžu udržet pro sebe. Snad za to nebudu po zásluze potrestán. Díky za to všechno a hodně štěstí i vám.
Komentáře
Okomentovat