Na prázdninách

Strašně dlouho jsem nebyl nikde "na prázdninách". Voní to dětsvím a týdny u babiček. Dnešní ježdění na "dovolenou" už nemá takový kouzlo, jako by to byla ukázka toho, co si můžu "dovolit". Každopádně, čím víc nad 10 dny strávenými ve Valmezu u Kláry přemýšlím, tím jednodušší to vlastně je. Ne, tentokrát to nebude den_po_dni cestopis, ale snaha zachytit dojmy a atmosféru těch dnů, lidí, domu - rodiny.

Nedávno jsem viděl jedno video, kde když domorodci vychovanému uprostřed džungle cestovatel ukázal zrcátko, nebožák vlastně vůbec nechápal a bál se toho obrazu. Vždycky si žijem ty svoje životy na základě toho, co jsme zažili a co si tak myslíme, že je normální. A já mám pocit, že jsem právě takovýho svoje zrcátko našel tam v Beskydech.

---

Nechci tu rozebírat svoji rodinu, ale kdo to tu čte dýl, tak si možná mohl všimnout tu větších a menších náznaků. Možná to ze mě dokonce kříčí - to nevím. S kým jsem se o tom nechtěl bavit jsem musel a s kým jsem chtěl, těch se nedočkám. Nezbývá než si na spoustu věcí přicházet sám, ale je to jako by se doktor samouk pitval. Špatenka. :-)

Každopááádně - zažil jsem tolik vjemů, nádhernejch společně rodinnejch chvilek a měl jsem pocit, snad správný, že jsem toho součástí, že tam patřím. A cítil jsem .. pokud ne nový, tak hodně zapomenutý pocity. V žádným případě nechci nic nikomu vyčítat, moje máma je nejlepší máma jakou si můžu přát a holt žijem jen jednou a někdy se to nepovede. Jestli mě něco mrzí, tak mě to mrzí za ní. Ale fakt je, že samotné (a nebo ve dvou) se to těžko táhne a něco se vyčarovat nedá. A asi ani odčarovat, asi tu ty zdi jsou pořád moc načáchlý tím vším a my se taky neotřepem jako mokrej pes. Nedaří se nám ta písnička hrát bez falešnejch tonů, pokud mám tu metaforickou ekvilibristiku ještě chvíli šponovat :-). Každopádně - mně se ten náš duet líbí a líbit bude.

Ale najednou jsem seděl v Lucerně a hrála tam Lucie s orchestrem... Bylo nás většinou 6, někdy 4 a někdy 9, ale pořád to bylo dost. Pořád byl slyšet hovor nebo hudba nebo televize a nebo všechno dohromady. A nic nebyl problém, všechno jelo jako po másle a když ne, tak na to máme tučňáka! :-D Jsou tam prostě skvělí, to člověk pak chápe ten živák Mňágy kterej jsem viděl v PT nebo i ty Čechomory. A jen s úsměvěm můžu vzpomínat na dobu schovávání se pod postelí, čekání na usnutí a plížení po špičkách po chodbě a tak. Holt jde to i jinak a já to věděl hned jak mi při první návštěvě Daniela nabídla tykání a bylo jasný že to bude dobré. A je a spousta dalších věcí s tím. Jak jsme jedli venku na terase (a opět letí myšlenky na barák který býval můj a terasu která tam taky je) a Honza s Honzinem hráli na kytary a nebyla to žádná folklorní slavnost pro blbečka z Čech, to prostě tak, spontanně, jako když si sednou ke klavíru a zahrajou pár písní. A ostatní zpívali s nimi a soused za plotem, kterému bylo vidět jen čelo a chyběla mu už jen rybářská čepice a "Hajhou" předtím, než zvolal Sousedi a dal nám jen tak přes plot hrnec čerstvé hřibové polívky. A jak jsem dostal napráskáno na kole od Honzy st. a musel se smát, když jsem vyfuněl na strašný kopec, vlevo výhled, vpravo výhled, říkám si to bude výšká a byl jsem 650mnm... Nebo když jsme vybírali jména pro vnoučata a hádali jsme se jestli můžu díte vozit v tom přívěsu za kolem, když jsme sledovali filmy na telce a na ten velký gauč už by se nás víc nevešlo a nebo jsme na ní hráli bulánky. Taky jsme byli všichni na koncertě UDG na Gulášfestu a oni všichni byli na houpací lavici. A taky jak dojemný mi přijde pozorovat Kláru, když se stará o mladší sourozence (a o mě), vaří, peče, pere, řídí auto přes město na nákupy a hlídá nás abysme nezvlčeli. :-) A jak všichni věří a tak nějak správně, bez okázalých gest a přitom opravdově, jak u babičky v Šenově před obědem šla modlitba přímo z radia a všichni to opakovali a nikdo se semnou nehádá a já s nima taky ne, protože takhle jo, takhle spolu můžem žít a když i ta svatba v kostele pro Kláru se zařídí, tak já už jenom kávičku :-) Když jsme zmínil Šenov tak to je neuvěřitelný dětský ráj a už chápu úplně všechny Kláry příběhy (i když vlastně nechápu nic :-D). Šenov je nekonečná zeď na kterou si můžete kreslit co chcete, prostě kouzelný místo. Bylo nás tam 9 dětí a přitom všechno bylo jako by se to tak patřilo a spát v chatě pod obrovskou duchnou a chodit čůrat ven do deště a dupat po schodech a Tonckovi hlášky na babičku, která se snad neumí naštvat a hra Česko kterou jsme jen tak mimochodem s Klárou vyhráli. :-)

A mezitím to všechno spojuje nepřestávající proud vtipů a vzpomínek na jejich dětsví a nových hlášek a pak samozřejmě, když už je všeho dost, zavřeme se do našeho pokoje (ano, našeho, protože já mám i svůj kousek skříňky na oblečení!) a jsme jen já a mumíšek největšího stupně a mačkáme se až to bolí a Klára mluví tím svým hlasem a já se tomu směju jako sluníčko v teletabís a pak jedem do Kopřivnice do muzea Tater kde Klára byla už třikrát ale já ne a když se pořád nemůžu vynadívat a ona si unaveně sedne na lavičku a čeká na mě, stejně pořád vidím tu nádheru v jejích očích.

Všechno to naše bytí ji moc krátký na ustavičný starosti. Že jsme na to moc mladý? Kdo říká. Pár let zpátky bysme byli pomalu na vdavky staří. Prostě to nějak dopadne, ale když přežijem tyhle telecí léta a rozumy po pěti pivech, když dospěju(em) včas a ukážem že si to zasloužíme, pak budeme úžasňákovi jak sviňa.

No a když jsem konečně odjížděl, bylo mi pěkně na ho*no a došlo mi, že být jedináček má spoustu výhod, ale obrovskou nevýhodu. Chci mít tři děti a udělat všechno proto, aby měli takový dětství.

Na spoustu věcí jsem zase zapomněl ale to už stejně není tak důležitý. Prostě strašně vám děkuju a brzo k vám uteču zas.