Útěk z reality

Takovej hezkej článek jsem měl a spadlo to. To je takové naše prokletí, ale já se nevzdávám. :-) Jak asi muselo být Komenskýmu, když mu to blaflo.. Myslim že stejnou hlášku jsem tu už napsal... :-D Každopádně jsem se překonal a sepsal to podruhý, tak lidé čtěte.

---

Posledních 14 dní je pro mě docela náročných. Dějí se věci, ze kterých mám strach. Ale zažil jsem i věci, kdy jsem mohl zapomenout a ze srdce se smát, zejména díky Kláře a i když se soustavně snaží dělat dojem, že já jsem ten úžasnej, ona je ten, na kom to naše štěstí stojí. Ona je ten obránce, který padá do střel a odvádí tu černou práci a já pak slíznu jen smetanu, za to jak jsem skvělej. Nebýt jí, byl bych někým jiným. Nechci bejt patetickej, takže přežil bych bez ní, ale nechci to zkoušet. :-) Protože ona ví, že když mám strach, tak si chci jen položit hlavu a bejt zase zpátky dítě. Vsugerovávám si představu, že teď je ta zkouška, kdy mám obstát a chovat se dospěle a být tu pro všechny a sám nikoho nepotřebovat, ale je to kravina. Ostatní jsou mnohem statečnější než já a nebo si to prostě jen nepřipouští, ale já fakt nevím co mám dělat. A tak se aspoň snažím o to, co mi jde nejlíp - dělám klauna. Balancuju na hraně vhodnosti, fakt se dost bojím, že si ostatní budou myslet, že jsem necitlivej blázen, ale je to i moje obranná reakce. Asi nejsem ještě dost dospělej na to, abych byl pevnou oporou pro všechny, ale snad už nejsem to dítě, který se před 10 lety před očima táty radovalo, že jeho jméno je napsaný na dědovo parte. Mrzí mě to stále. Takže dokud můžu, tak dodávám energii těm, kteří ji potřebujou víc než já a snažím se je jen prostě rozesmát. Těm, kteří teď žijí světem diagnoz, prognoz a terapií a ani nechci pomyslet, jaký myšlenky se jim honí před spaním. A to jsme teprve na začátku a teprve to všechno začne. Livestrong.

A protože toho všichni mají na starost víc než já, musí přijít ona a podepřít mě. Když ji to tak sluší a krásně voní a má hebkou kůži, když spolu objevujeme nový místa v Praze a přesvědčujeme se každým novým parkem, že Praha vůbec není tak hrozná, jak se zdá. Pokud teda zrovna nejsem línej jít do kopce a neženu nás kolem 4 proudový silnice do Troje :-) Praha tomu, kdo chce, dá mnohem víc, než jakýkoli jiný město. Ty ostatní, jsou prostě menší. Pro menší plány, pro menší sny...

Stačí jedno odpoledne na Vyšehradě a zase mám pocit, že všechno bude dobrý. Protože s ní vypínám a jedu samospádem a žváním a ona se tomu směje a i když se otočím za každou sukní ona to tiše toleruje a já vim, že je se mnou a že tu bude, když ji budu potřebovat. To je vztah, milé děti. Líbejte se na diskotékách s vdanejma ženskejma, spěte s kolegyněma.. ale stejně jste sami.

Ale i Prachatice měly minulý víkend něco do sebe. A to hlavně díky tomu, že za mnou Klára dojela po své práci úplně sama a oddaně, taková ona je. Ale tím to teprve začíná. :-) V sobotu jsme měli v plánu expedici do tajného a neznámého podzemního bunkru a přítomnost Kláry se velice hodila, neboť bylo žádoucí, aby někdo zůstal na povrchu, pro krajní případ. Ale jen co nás malé a nenápadné autíčko se čtyřlitrovým motorem dovezlo k utěšené díře do země, do které se spustil 5metrový žebřík v pofiderním stavu, v modrých očích mé milé bylo vidět, že se s přidělenou úlohou nespokojí. Po prvních dvou účastnících, kteří dolámali část zbývajících ztrouchnivelých špršlí, jsem šel na řadu já. Překvapil jsem sám sebe, že jsem se udržel jen za ruce po stranách žebříku a dokonce se i trochu popustil, než jsem nahmatal vyjímečně osamělou špršli, a to celé aniž bych se zřítil do temné hlubiny. Že to celé úplně ladně a bez rukavic svedla i má třicetikilová slečna na mém výkonu NIC nemění. A tak jsme tam byli a procházeli snad 100m (nekecám) dlouhou chodbou ve skále, kolem ztrouchnivělých postelí a stolů a prý tam bylo i hovno z druhý světový, ale to jsem nezkoumal. :-) Cesta nahoru byla taky dobrodružná, ale naštěstí mám dobré kamarády, kteří pomohli mému pozadí na posledních 10 centimetrech, jinak bych tam asi visel do teď. O estetickém nepoměru mezi výlezem mým a Kláry se nezmiňuji.

Poté jsme jeli na zahradu, od který jsem ale neměl klíče. To však nemohlo zastavit moji amazonku, která jako Široko ze Stínadel přeskočila plot a zase zpátky, narozdíl ode mě. Moje ego začalo vykazovat negativní hodnoty, takže jsem se rozhodl, že pojedeme do garáže, kde jsem dělal že ladím Husaberga a měl složitý řeči a doufal, že aspoň v tomhle nebude lepší než já.

V neděli ráno nás na stropě přívítal pavouček štístko a spřádal nám nebesa. Trochu jsem znejnistěl z neustalých narážek, ať už ho jdu zabít a šel se psychicky a takticky připravit na záchod. Zrovna jsem zvažoval, jestli kuličkovka, vysavač a nebo 112, když se ozvalo PLESK a má milá se o to postarala.. Hlavní náplní dne byla však vyjížďka na kole. Myslím, že se nám to moc povedlo a už to nikdy nebudeme opakovat. :-D Asi jsem na to moc velkej sobec. Každopádně už lehce načnutí jsme se tedy vrátili domů, kde jsem oznámil, že bude k jídlu houbová omáčka (na základě celkem složitého rozhodování a optimalizace několika faktorů obsahujících mnoho neznámých), na což má milá nic neřekla, a tak jsem ji ohřál. Když jsem to nandal, tak jsem si uvědomil, že vlastně Klára nejí houby a trochu mě to nakrklo, protože jsem měl pocit, že jestli k tomu všemu, na co musím myslet (viz první odstavec, Husaberg, jídlo, peníze, léto, atd..) ještě musím předem filtrovat její stravu, protože mi to sama neřekne, tak mi asi jebne. Tak jsem trochu ulít a asi jsme vyrovnali náš mlčící rekord ze Spišského hradu na SVK. :-) Nicméně jsem celkem rychle vychladnul a ona tak mohla předvést svou nejlepší vlastnost - neurážíí see.. ano dámy a pánové ne-u-rá-ží-se :-)

Jak dýchají vodní želvy?

A tak to je napodruhé asi všechno. Takhle si žijem. Philips práce už asi skončila, tak čekám na peníze a vymýšlím, jak je utratit. A jsem snad po roce nemocnej, ale vyjma toho, že nemůžu na návštěvy, mi to moc nevadí. Už jsem úplně odvyk na každodenní vitamíny a kapky a prášky a karantény. No nic, stačilo...