Kým jsme a proč

Už jsem zas dlouho nefilizofoval, a tak mi teď přijde vhod soustředit myšlenky zase na nějakou kravinu a odpočinout si tak od důležitejch věcí. Zase asi začnu fallenovskou klasikou - v poslední době jsem zase byl svědkem manželskejch nevěr a stále s tím mám nevyřešený problém. Možná mě to tak deptá, protože sám v tom nemám jasno. Jak už to tak bývá, největší posměváček je pak gay taky. Takže možná jednou budu hrát na kytaru v křesťanský kapele :-)

---

Každopádně - stále se nemůžu přenést přest to, že by ženy měly mít právo na to bejt stejně nadržený jako my. Že by mohly dělat úlety a chyby, obzvlášť když pijou, což podle mě ta šance snad exponenciálně roste. Snažím se v sobě najít odpověď na otázku, proč na ženy kladu tohle břemeno vyšší morální odpovědnosti, než by mi bylo příjemné u mě. Respektive, proč mi skoro víc vadí kluk, který svede vdanou holku, než manžel, který uletí se svobodnou? Docházím k neodmyslitelnému vlivu prostředí a asi to budou ty představy dané okolím a filmy. Filmy bych zakázal a nebo apeloval na jejich realističnost. Auta nevybuchují po nárazu, ale lidi umírají a umírat budou i v Princetonu v Plainsboro. A neexistuje žádnej happyend. I když ji ten chlápek teda konečně doběhne na tom letišti a padnou si do náruče, neznamená to 30 let šťastný lásky. Je jen jeden konec těch našich filmů a ten nikdy nemůže být happy.

Celý tohle mě ale vede k experimentu, kterej je z lidskýho hlediska asi neproveditelnej, neboť posvátnost života, a tak. Nicméně strašně bych si přál vzít novorozeně a absolutně ho odříznout od vlivu naší kultury. Nebo ještě lépe, skupinku novorozeňat. Zabezpečit jejich přežití, ale vyhnout se jakýkoli socializaci. Zajímalo by mě, do jaký míry jsou naše lidský zkušenosti vrozený. Jestli by znali humor. Jestli by znali lásku a žili monogamně. Jestli by znali přátelství nebo se sežrali. Jestli by začali kouřit a bavilo by je sledovat fotbal? Tancovali by na hudbu, tleskali by kdyby se jim něco líbilo, potřebovali by psychologa? Mám totiž pocit, že většinu života nejsme sami sebou. A pokud to zkusíme změnit, jsme sobci, egoisti, protiproudaři a pokud by nám to prošlo až jsem, pak (u vybraných jedinců) přijde svědomí, který jako žluč má za cíl alespoň znehodnotit radost z toho, že si děláme co chceme. Ale co znamená být sám sebou? Není i to vliv kultury? Netvoří i ti, kdož se pokusí být sami sebou, určitě skupinky s protinajícími se podobnostmi? Kam až by vedla naše cesta k vlastní dřeni? Třeba u mýho vztahu k motorkám se o nějakým vlivu moc mluvit nedá, není nikdo v rodině široko daleko, kdo by mě k tomu přived. To prostě muselo nějak vykvést ze mě. A nebo nějaká dávno zapemutá vzpomínka? Kdo ví. Ale i to je prkotina.

Vemte si naše životy, klidně ten svůj. Představte si svůj průměrný den a teď si to prostě trochu odzoomujte o pár řádů vejš. Zapomeňte na všechny pravidla a zvyklosti, zkušenosti a naši kulturu. Zahoďte ty brýle, který od narození nosíte a podívejte se na svůj život jako úplně prázndý člověk, nebo mimozemšťan. Nepřijde vám to celý absurdní? Kolik větví a křižovatek lidský pokolení proletělo na červenou se zavřenejma očima a my to teď bereme jako samozřejmost, jako ověřenou pravdu? Vždyť je to jen náhoda, všechno.. že dýcháme, že cítíme, že nosíme obleky a kupujeme BMW a ne KIA.

Co když jsme se stali někým, kým nejsme?

Asi se toho nikdy nezbavim, jestli jsem introvert individualista a nejradši bych žil bez lidí, aby mi pak chyběla společnost, jestli jsem teda ten romantik co nemá zapotřebí počítat si "skore", jestli jsem vlastně hodnej nebo zlej (mám pocit, že i chovat se hodně, když víte, že to děláte "správně", je vlastně zlý..) a hlavně, jestli silnice nebo supermoto. :-) Dobrou.

Tento článek nevyjadřuje zas až tak pocity založené na mojí zkušenosti, ale spíše na pozorování okolních lidí a mojí nekonečně snaze vidět se zvenku. Nicméně nebýt právě těch ďábelských a andělských vzorů v okolí, neměl bych co řešit a prostě si žil. Tyhle myšlenky mě prostě jen tak napadaj, když se snažím "zapadnout" a srovnávat se z okolím. Jen trochu nevím jak na to, a tak si tak filozofuju. Nic to nemění na tom, že jsem teď docela spokojenej. Váš názor, máte-li nějaký, je samozřejmě vítán níže.