Chilli papričky pálí dvakrát

Děkuju za tohle počasí!

Jen doufám, že z toho nezblbne příroda. Šel jsem dneska na poštu (v porsche botech a krátký bundě!) a potkal spoustu známých tvaří. Přemýšlel jsem o Prachaticích, nedávno jsem si všiml kolik přátel na FB má Prahu jako aktuální město. V životě by mě to předtím nenapadlo, ale tím, jak kus mě zůstává v Praze nebo na moravě, jsou vlastně odstraněný na druhou kolej. Drtivou většinu každýho tejdne jsem v Praze a přesto nemám pocit se k Praze nějak hlásit. Ale proč se hlásit k PT?

Potkal jsem tolik tváří, až jsem se musel smát, přitom to nejsou lidi které bych znal osobně, ale vím, že tenhle prodává kola, tamta vydává občanky, tihle bydlí v paneláku naproti. A trochu se děsím tý malosti, i když říkám, že nechci v Praze žít s rodinou, teď mě napadá, jak ti lidi mohou žít tady. Kde bohatství je nápadný, kde ti policajti počkají před garáží, kde je celá společnost stratifikovaná a každej ví kdo kam patří, kde jsou obchody v neděli zavřený a kde není kino.

Ale poučen z předchozích nezdarů vím, že co si myslim teď, neni směrodatný. Příroda to má zařízený, aniž bychom to věděli, a stejně jako jsme s prvním nadšením sledovali rostoucí prsa holek a v šatnách triumfálně předváděli svoje rozvinutý sekundární pohlavní znaky, stejně tak se teď mění naše hodnoty. O to zrádnější to je, že to nyní nelze uchopit, nelze zkoumat a porovnat (tyto pojmy jsou abstraktní a již nesouvisí s příkladem ze šaten! :-) ). Když se do toho připletou momentální změny nálad, který si osobně taky nedokážu u sebe moc vysvětlit, nálady kdy modrá není modrá a kdy nemůžu věřit ani tomu že levá ruka je levá, připadá mi jediný řešení se sbalit a jet někam úplně sám, odstřihnout se od světa a chvíli jen tak existovat. Protože stejně jsme na to sami.

A stejně tak, jako nepozorovaně přišel pocit, že postavit se na startovní rošt by mohlá být vlastně docela dobrá zábava, nebo že vylést na Skalnatý pleso byl jeden z nejlepších zážitků mýho života, stejně jako kouzlo domoviny vyčpělo a slovo máma se stalo rutinou, stejně tak věřim, že si jednou ten baráček postavíme někde v maloměstě.

V poslední době se mi sešlo nějak víc vnějších popudů na téma rodina, manželství, děti, atd. Vlastně kamkoli se podívám. Počínaje naší už_to_není_vtipný legrací s Klárou, přes diskutjící motorkáře na téma alimenty, americký seriály až po kanonické právo manželské. 

Dávám si slib a nejradší bych si to vypálil do kůže, že budu dobrej táta. Lepší táta než manžel. Už jen tyhle myšlenky u 21 letýho kluka mě trochu děsí. Přemýšlim teda, jestli jsem ještě nedospěl a žiju si v pohádkovým světě, hraju nějakou pozu a nebo jsem něco přeskočil. Souvisí to i s těma Prachaticema, asi už v sobě mám tu jinou krev, už bych rád vyletěl z hnízda. Opustit svoji rodinu a vytvořit novou jednotu s opačným protějškem. To je život, to je příroda a ať můžu mít s mámou sebelepší vztah, i když ji to asi je nesmírně líto, děje se to. Chtěl bych být doma tam, kde bude moje žena, kde si budou hrát děti a kde bude štěkat náš pes. A kde bude garáž na 3 auta a 5 motorek. :-)

Těším se na to a připadá mi, že to je smysl života. Jenže a) já nikdy nedosáhnu absolutního klidu a smíření, pořád se za něčím ženu b) to za pár let můžu cítit úplně jinak. Jak smířit tu lásku a něhu k osobě, ke který se večer lehnete a nebudete dělat nic a bude to přitom to nejkrásnější, jak zachovat ten pocit, který se rozlije po těle, když ji pozorujete a ona o tom neví, jak pak jen mávnout rukou, když se zjeví ten ďábel ve vás, ty firemní akce, hospody s kámošema, flirtování, ješitnost lichoceného ega, zakázaný ovoce... Mám v sobě touhu po velký lásce, takovej už asi zůstanu, leda bych zažil něco fakt krutýho, mám pocit že budu rodinnej typ a dobrej. Ale mám strach z tohohle světa, kdy věrných je minimum. Mám strach, že mě semele ten tlak okolí, že najdu někoho, že jsem našel někoho, kdo to cítí tak jako (si myslím, že to cítím) já a pak - se vzbudím a něco bude jinak a já zklamu svoji lásku, naše rodiny a zklamu hlavně sebe. Myslim, že tímhle chápu co přispělo ke konci mýho minulýho vztahu, protože na tyhle představy není asi každej stavěnej, a tak ta jistota, kterou teď i bez těch růžových brýlí první lásky najednou v Kláře vidím, vrhá stín na mě. Chci přetočit čas a přežít tohle bláznivý období, vzbudit se ve 30 vedle ní, udělat si velkou snídani a vybírat jméno fallena juniora. (a mezitim bych prosil aspoň toho Mgr.)

A chci žít. Myslim, že jestli to semnou takhle pujde dál, budu něco jako Ježíš pro hedonisty a prokrastrinátory. Pro svou víru objetuju vše :-D Carpe diem je pro život trochu nepraktický, ale co už mi, bezvěrci, zbývá - tohle je premiera i derniera, moje one man (reality) show.

Možná to všechno moc hrotim, ale věřte mi, že bych se toho klidně rád vzdal. Rád bych se choval úplně "normálně" a neměl v hlavě takovej bordel myšlenek, natož tak proměnlivých, jako právě to počasí. Neřešit proboha děti a věrnost, ale která holka je volná a kdy je nejbližší akcička, spát se zadanejma a nemít z toho pocit viny?. Ale o čem bych pak psal.. leda o tom, proč chilli papričky pálí dvakrát, že...