Nutič
Tak mám to za sebou. Poslední leták rozdanej a já bych teď mohl napsat sociologickou seminárku na tohle téma úplně z fleku.
Faktem je, že počáteční nadšení samozřejmě opadlo. Naštěstí jsem si vytvořil několik záchytných bodů. První bylo nenápadně zavedený sluchátko, takže jsem sice ty lidi slyšel, ale moc nevnímal. Audioterapie. :-)
Druhý byly úsměvy těch slečen a mladých paní. I když jsem teď šťastně zamilovanej (a o tom možná pozdějí, jestli vymyslím nějaký skvělý oslí můstek), tak to neznamená, že jsem gay. Převaha brunetek, ale za to já nemůžu, takovej je teď svět! Třetí byla ta berlička, kterou jsem dřív nijak nepřeceňoval, ale teď mi přišla vhod. Já dělám právapyčo! Není náhodou, že zrovna ty úsměvy a přezíravý pohledy přicházely právě z těch nižších kast, od těch, kteří byli rádi, že konečně našli někoho, nad kým si myslí, že mají převahu. Ok, užijte si to, jsem jen debílek s letáčkama :-) A čtvrtej point byl ten Husaberg, kterýho si prostě koupim, i když tady ten job byl asi tak na přední gumu..
Pozoroval jsem ty lidi dost, na půl z nudy a na půl ze snahy o efektivnost jsem fakt rozebíral jejich chování a i když je spousta proměnných a náhod, ta moje hned na počátku stanovená šablona téměř platila. Nový psychologický efekt ještě přibyl: Princip stáda. Většinou lidi vychází, když přijede metro, to je logický. A nebo jdou do metra z busu nebo tramvaje. Tím pádem se střídají situace, kdy buď nejde nikdo a nebo všichni. A můžu říct, že úměra více lidí, více letáků teda neplatí.
Stojím uprostřed a jako molo v moři rozřážím ten proud, který mě obtéká. Podpatky klapou, parfémy se mísí (občas cítím mamku..a Escadu..ale to je kravina, jen je to všechno stejný) a já vim, že buď se zadrápnu na začátku a urvou mi ruce a nebo to bude provar. V lidskym stádu, stejně jako to funguje v přírodě, je každej schovanej za někym jiným a vytrhnout někoho dá daleko větší úsilí. Povede-li se ale dát leták někomu na začátku, šance na další vzroste o 20% a s dalším o dalších 20%. Lidi prostě vidí, že si před nima něco berou a chtějí taky. Pud a nebo čecháčství?
Zatímco když prvních pár odmítne, přehrne se to přeze mě jako velká voda. Proto jsem měl radši jednotlivce, kde člověk má čas na pozdrav (..Býen), oční kontakt a úsměv. Dalo se použít i několik nacvičených figur - na chlapy pohled zpříma a ohromit hrdostí se kterou nesu svůj úděl idiota, na kluky vrstevníky ironickej úsměv, že to tady mam na háku, ale akorát matka prudí, víš jak, na slečny krasavice psíoči pohled, naklonit a trochu sklopit hlavu a nesměle se usmát, na slečny průměrné naopak sebejistě, aby roztály ze zájmu tak pohledného chlapce a na stařenky vlídně a úlisně. Jo, rozdávání letáku je věda :-D
No ale nepřemýšlel jsem jen o druhých, ale taky o sobě. Respektive snažil jsem se z ostatních vyvodit něco pro sebe. I když každý mohl mít slabší den nebo svoje problémy, tak si myslim, že přecijen i ta vlídná odmítání a úsměvy přicházely od inteligentnějších lidí. Nebo teda.. slušnějších a to s tím trochu souvísí, i když ne vždy. Dejme tomu, že já nějakou tu inteligenci mám, ale jak jsem se choval dřív, než jsem si tohle zkusil? Pokora, chlapečku.. Že se mám dobře, že volím pravici, to zdaleka není mojí zásluhou a tak není čím se chlubit. Učím se říkat pardon, když o někoho zavadím v metru třeba.. a spoustu dalších velkoměstských věcí. Už nestačí lidem z paneláku podržet výtah, Praha mi přinesla nový výzvy a já je nezvlád. Jsem prudič, v MHD se vztekám kvůli každý vteřině, když někdo nezmáčkne tlačítko na dveře nebo stojí jak idiot na eskalátorech, neřeknu ani Bůů když po mě někdo chce prachy na Amnesty nebo Greenpiss.. no a tak. Zas jako nejsem žádnej ďábel, ale tak jsem si v tý práci uvědomil, jaký bych chtěl a měl být a mrzí mě to na sobě, to je celý.
Trocha kultury na závěr - čtu knihu Zmizet od Petry Soukupové, která za dílo K moři (kterou jsem dal mámě k Vánocum a už na mě čeká a prý je ještě lepší) vyhrála knihu roku myslím. To je jedno, každopádně je to ten styl, kterym jsem vždycky chtěl psát, kdybych to uměl. Nespisovná čeština, protože tak se dneska prostě mluví, vnímání z pohledu dítěte a nic víc než čtivě napsané příběhy lidí. Gut.
A byli jsme na World Press Photo, až později jsem zjistil, že se tam mohlo fotit, což mě trochu mrzí, ale tak si zaplaťte vstupný, no.. Je nutný si uvědomit to Press, takže jsou to reportážní foto, který mají něco sdělit, takže když se k tomu takhle přistupuje, je to fakt síla. Vypovídá to o světe ve kterym sice žijem, ale nemáme o něm ani páru. Chci fotit.
Komentáře
Okomentovat