Slovenskočesko

V průběhu roku jsem při studiu českých právních dějin objevoval, že naše sousedské vztahy byly často poměrně napjaté a plné křivd z obou stran. A ačkoli v současnosti hledáme společně superstar a talenty, společně vaříme a ordinujeme, jsem rád, že spolu nehrajeme hokej :-D

Prázdniny se blížily ke konci a tak se ve mně dostavil známý nutkavě vlezlý depresní pocit, že je všechno v prdeli a nic nemá cenu, který jako dobrodružný kapitán velel mému mozku urychleně někam vyrazit a něco zažít. Dřív jsem měl stres, že nebudu mít co zajímavého vyprávět na angličtině a němčině v poprázdnionových cvičeních Was habe Ich in den Ferien gemacht :-D ... a nyní jsem byl ve stresu z toho, že jsem neměl na facebooku album z dovolené s názvem -zde vložte jméno destinace- 2010. A taky jsem samozřejmě jako správnej manžel chtěl někam vyvést tu svoji Máňu, ať se taky kurňa podívá (.. a otestovat jeji kvality v náročných situacích :-) ).

---

Vzhledem k buržoazně imperialistickému trávení prázdnin oproštěn od vytváření hodnot a budování míru to ale opět letos na ten Barbados finančně nevypadalo. V době krize nabízelo se tedy podpořit českou ekonomiku a zůstat v našich luzích a hájích, ale zase bychom neradi sponzorovali zdravotnický průmysl a tedy pod stan to na začátku září už nebylo úplně ideální představa romantiky. 

Ok, tak tedy teplo. Teplo je jih. Jih je Itálie. Itálie je Bibione! Krátký pohled na nabízené ubytování mě ale svým poměrem výkon/cena také nepřesvědčil, navíc vidina válení se u pláže úplně neuspokojovala to mé já, které tu na jaře volalo po Rumunsku.

Už ani nevím jestli to byl můj nápad a nebo jsem s tím přišel já, ale Tatry zněly docela fajně. Na Slovensko mám ty nejlepší vzpomínky, mou drahou bych nabral po cestě a tak dále samá superlativa. Posledním znamením bylo úplně luxusní ubytování, který jsem našel a zprvu zavrhnul, protože jsem nevěřil, že uvedená cena byla za pokoj a ne za osobu. EURa se kutátela na Slovač a my měli termín. Možná až po tom nám došlo co jsme to udělali, ale .. jedeme na dovolenou!

Takže drahá se mohla začít těšit a já přemýšlet, jak se tam dostanem, kolik to bude stát a co tam budeme dělat :-) Základní otázkou byla ona doprava.. trochu mě překvapilo, že to je 550km, ale nic nezlomného, i když pro megana poměrně expediční vzdálenost s důrazně doporučeným servisním doprovodem. Další možností byl vlak, který jel dokonce přímo Praha-VM-Poprad, ale vzhledem k tomu, že stravování bylo čistě na nás, to též nepřicházelo v úvahu. (a později plný kufr a zadní sedačky našich věcí na 6 dní nám dal zapravdu :-) )

Vyhrožoval jsem tedy Meganem, načež jsem ho strategicky půjčil mámě na cestu do práce, což vyústilo k její rezolutní zákaz s tímhle autem vyjíždět za hranice okresu a hlavně ke svolení jet jejím vozem, našim Ceedem. Rád bych upozornil, že vzhledem k průběhu pobytu byl tento moment jednoznačně klíčovým prvkem a patří jí za to veliký dík. Ono je sice fajn být undergroundově nezávislej a přijet tam s krosnou na zádech, ale ty čerstvý houstičky z Tesca stály za ty nervy, aby mi to nikde nikdo neodřel. 

Pobyt byl naplánován od úterý do neděle, ale mým posledním domácím jídlem byl nedělní oběd. Poté naposledy políbil jsem svou matku, naposledy prošel panelákovou chodbou a vyrazil vstříc nefalšovanému dobrodružství, na stezku odvahy, kde jsem si měl sáhnout až na dno abych tam našel sám sebe a vrátil se do rodné hroudy jako dospělý muž. :-D

Vyrazil jsem do Brna, abych si odmáznul další ze svých plánů a to navštívit Hajpra. Cesta byla zajímavá, neboť po D1 umí jezdit každý a tak jsem zkušeně jel spodem mimo dálnici, což ocenila spotřeba a s křečema v pravém nártu jsem u Kuby zaparkoval se spotřebou 5,4/100.

Vyrazili jsme na obhlídku štatlu, které má být po Praze největším městem ČR. Upřímně - Praha je vlastní svět, metropole a velkoměsto. Brno je velké město. Centrum pěkné, neboť je tam jediné a tak se snadno udržuje. Domy podobné pražským, ale o dvě patra nižší. Nevím proč, ale úzkostně se bojím všeho, všech a o všechno. Asi ten pocit, že jsem na tom východě. Což doplní flusanec od cikána z okna, kterému jen těsně uskočím. 

Pak zase návrat (intervaly tramvají nemají daleko k pravidelnosti linkových autobusů..) ke Kubovi, nalíčit, vyčesat, suit up a opět vyrážíme do nyní již potemělého města s cílem vyfotit Kubu v jeho obleku, protože mu to sluší a kdyby se chtěl fotit ze stativu, tak by mu ho někdo mohl ukrást. Elegantní moda v posprejovaném špinavém podchodu byla super kontrast a já myslím, že se práce docela povedla. Alespoň mně to stačí a vy posuďte sami. Fotky s mým xichtem budou asi hodně velká pecka, protože na ně čekám už tři týdny, zatímco tyhle si objekt sám zpracoval do třetího dne. 

Brzo ráno, kdy jsme museli vstávat střasně ale strašně brzo, aby Kuba mohl ještě půl hodin vymačkávat budík, jsem vyrazil konečně za svou milou do Valašského Meziříčí, kde jsem byl očekáván v 9 hodin. Cestu jsem si naplánoval přes Kroměříž, neboť jsem se opravdu chtěl podívat do města, které chvíli bylo centrem Monarchie. Lehce pršelo a byla vlezlá zima (jak asi je v Tatrách??) a tak probíhám architektonické památky jen zběžně a focení se mi příliš nedaří, neboť jsem si naprosto idiotsky vzal svůj nový dlouhý objektiv. Zabloudil jsem však do jakési zahrady, kde se zrodil legendární příběh, který si budou vyprávět vnoučata mých vnoučat a žmoulat v rukách zašlou fotku veverky. V zahradě nacházel se totiž oplocený výběh mixu zvířat, kterému jasně velely dvě veverky, protože jako jediné mohly kdykoli vylézt ven. A provokovat. Čímž začal lov. Desítky minut jsem se přikrčený plížil kolem plotu a zkrz objektiv pozoroval veverčin divoký život. Bylo šero, veverka rychlá, ohnisko na maximu, a tak se fotky rozmazaného rezavého kožíšku množily a moje trpělivost dosahovala limitů. Škodolibě pobíhaly tu po stromech, tu po plotě, aby se provokativně zastavily na zábradlí mostíku a těsně než cvakla závěrka se opět rozutekly. Vášen přerůstala v šílenost a já věděl, že bez ní prostě neodejdu. A pak to přišlo, odhalení, načasování, vyčkání a její úžasná poza. Cvak a cvak! Jako dva výstřely lovce kožešin zavrčel můj Nikon a veverka byla navždy mou trofejí. Pohlédnu na hodinky a bylo 9 hodin... šílel jsem tam tedy kolem nich téměř hodinu. Ale stálo to za to, směju se a vyjíždím dál do VM.

Ve VM jsem si užil psi a rodinku, ale čekal nás nejdůležitější úkol a to nákup v Tescu :-D Úlohu strážce peněz jsem poměrně zvládl, když jsem rezolutně odmítl koupit jablka za 40Kč kilo a tak celkový účet byl jen XXXX Kč. :-D Ale měli jsme všechno a koneckonců byla to DOVOLENÁ. Nejsem uražený že se mi všichni smějou, že jsem jel přes Kroměříž, když po dálnici je to prý lepší...

V úterý ráno, za lehkého lokálního deště :-D, jsem nastěhoval věci do Ceeda a jelikož mi každá taška prošla rukama vůbec jsem se nedivil, že máme narvaný kufr i zadní sedačky :-)

Lokální mrak se nás držel i za hranicema a pršet solidárně přestalo asi 30km od cílové destinace a jen na tu chvíli, abych to zase stihnul vynosit, takže za to dík :-) Cesta byla víceméně nudná, jel jsem extrémně na spotřebu a tak jediným vzrušením snad bylo to, když jsem se bál, že jsme koupili dálničku jen kvůli 5km kolem Žiliny, ale pak se Slováci pochlapili a kolem Tater svištěla nová placená čtyřproudovka.

Ubytování bylo ještě lepší než jsem čekal, ale nebyl net,  NEVADÍ. Zatopili jsme a hádali, kde asi budou ty Tatry nebo co. Seznamujeme se s Markízou a JOJ.

Druhý den prší a tak decentně objevujeme Poprad a začínáme mít rádi slovenské televize. Semtam bych se kouknul na net. Odpoledne bych se už výrazně rád kouknul na net a tak jdu na recepci že mi to jako slíbili v emailu, tak kde to je. Dostávám zařízení a schody běžím po dvou. Zařízení nejde. Nevadí.

Třetí den máme v plánu podívat se aspoň na Unesco památku Spišský hrad. Ráno mě už ale budí modroočko a směje se, že střešním oknem nad naší postelí je vidět modré nebe. Snídaně a vyrážíme. Ve zpětném zrcátku po vyjetí z naší vesničky poprvé zahlédneme majestátné Alp..Tatry. Zastavuju u krajnice a fotíme si tu nádheru, řveme Tyvole a tak se pak stačí jen na sebe podívat, otáčíme auto a letíme zpátky na pokoj uvařit čaj a vzít si teplé oblečení, protože JDEME DO HOR!

Jak popsat cestu.. asi to moc nejde. Každopádně jsme se shodli, že tenhle výlet byl z celýho pobytu nejlepší a že jsme fakt rádi, že nasněžilo na vrcholcích, protože to celý tka nějak vypadá líp a hlavně poslední úsek cesty byl strašně outdoorovej a expediční. Šli jsme po boku hory, kterou jsme obcházeli, propadali jsme se v rozbředlém sněhu, svítilo slunce a nebe bylo modrý a pak začal foukat vítr, že jste měli problémy s rovnováhou a mrzly nám růžové tváře a sněhu bylo víc a lidí míň a cesta strmější a vítr ještě silnější a já si připadal jako Edmund Hillary. A když jsme dosáhli konečně tý boudy, tak se mi chtělo smát a udělal jsem asi tisíc stejných fotek a nechtěl nikam jít. A tak jsme pili čaj a užívali si ten moment, že jsme to dokázali, i když objektivně šlo o úplný prd, tak pro nás to prostě bylo dobrodružství. A když jsme vyšli ven, tak oslepující bílá záře nám vypálila zorničky asi až do mozku, jinak si neumím představit, že by se NĚKDO dobrovonlně v džínách válel ve sněhu, že :-)

Cesta zpátky už byla docela rychlá, místy ruku v ruce, loučení se s horami a cesta domů autem(asi 5km :-D) Po sprše a jídle jsem navzdory náročnýmu dni nabuzený energií, cítím jak mi chemie roztahuje žíly a chtěl bych se jen o dnešní den podělit se světem, nic víc, nejsem přece závislej na takový blbosti jako je internet..... a tak v devět večer mrzneme na Popradském náměstí kde jsem náhodou chytil nějakou free wifi od Tmobilu a půl hodiny stahuju ovladač, aby nám šel internet i na pokoji. Podařilo se, ale moje milá promrzla a pak si to dost vyčítám a mám strach. Nadruhou stranu, i kdyby jsme nastydli, tak jsem měl sebou ZÁZVOR takže no stress :-D

Den na to byl vyhlášen trefně jako kritický, takže jsme navštívili hrad, který byl po předchozím zážitku slabým odvarem a tak jsem rád, že jsme jeho návštěvu využili ke krátkému mlčícímu intermezzu, abychom se zpátky vrátili už opět svoji. Internet funguje, ale milujeme slovenské televize.

V sobotu jsem již cítil že čas se nám krátí, a tak bez ohledu na počasí vyrazili jsme opět do Al.. Tater. Fakt, že Štrbské pleso není v obci Štrbské Pleso nás nemůže rozhodit a tak vše začíná příjemnou procházkou. Po hodině bez známky nějaký větší vodní plochy už si připadám trochu nervozní, ale tady jen projdeme tou zkratkou a tam to určitě bude. Nebylo, ale za to jsme našli asi druhý nejlepší bod naší dovolený. Přitom věc tak prostou jako nedostavený sanatorium, nicméně genius loci, který tam panoval a který jsme vnímali, na nás tak zapůsobil. Zmíním, že bych se chtěl podívat do Černobylu (kdo hrál Call of Duty MW tak ví :-D ), načež mi moje milá říká, že to by taky strašně chtěla a mizí mi v útrobách železobetonového monstra. Každopádně tenhle moment, stejně jako když mi po boku mrzla při hledání netu, nebo když vytrvale čekala až já vyfotim další nepoužitelnou fotku, když po mě uklízela kuchyň totálně nahozenou olejem, to prostě byly chvíle kdy náš vztah řadil další rychlost. :-*.

Po další asi hodině bloumání a komentování luxusního hotelu jsme konečně našli Štrbské pleso, které jsme si tedy kousek obešli, pak i kousek nechtěně, tak jsme se zase vrátili, do toho začalo pršet a já už věděl, že původní hlavní cíl cesty a to Popradské pleso už dnes neuvidíme. I přes totální zmar, zimu a déšť na otázku jestli to teda zabalíme stejně slyším odpověď Jak chceš ty, a tak se málem rozbrečim štěstím, když po tom co správně určím variantu návratu domů, moravský nezmar nesměle pípne že jí je zima (což je první a poslední stížnost, kterou jsem z jejich úst slyšel) a já ji můžu narvat do svého svetru, který mi odpočívá v batohu. I když prý byla celý týden docela zima, většinu času jsem si vystačil poměrně lehce oblečenej a snažil jsem se to vytápět zevnitř pohybem :-) Do příště potřebuju jen lepší boty a nepromokavou bundu a defakto jsem nezávislej na počasí.

Večer jsme si tak, jak bylo v naší rodině vždy zahraničním zvykem, zajeli utratit poslední eura do kavárny. Náměstí v Popradu těžce zklamalo, ale můj neomylný orientační smysl místo vlevo zatočil vpravo a našli jsme moc pěknou, byť kuřáckou, kavárničku, kde jsme si dali kafíčko a já dort a moje milá horký maliny.. mňam! Asi její nejlepší vlastnost je, že se dělí o jídlo, ať ji sebevíc chutná. :-D

Poslední den musíme vyklidit apartmán do 10:00 a proto určuji budíček na kritických 8:00. Co naplat, že moje milá odbourává kofein do 4 ráno a tak spí necelé 4 hodiny, autoritativně naznačuju, že je škoda nevyužít poslední den a vyrážíme znovu do Štrbského plesa dokončit výpravu na Popradské pleso, což se nám podařilo, i když poprvé vidím, že modroočko už toho má dost. Na Plesu jsem viděl nejhezčího kavalíra od doby co Cedrik umřel, dali jsme si výbornou zelňačku, která nebyla s kapustou (kapustnica je slovensky zelí, aha! :-D) Cesta zpátky už je pro polovičku z posledního, ale i přes to jak je uňafkaná mi přijde skvělá a dojde mi, jaký štěstí mám, že jsem po boku měl právě jí, kolik nepohodlí dokázala překonat jen pro to, že jsem já měl v očích tu jisrku, která nás táhla dál.

Vidět ale zaparkovaného Ceeda, kterého stále nikdo neodřel, pro nás bylo již vysvobození, a tak jsme si zatopili a vyrazili vstříc domovu. Trubička moje průběžně dospávala noc a já nás s křečemi v noze dopravil v podvečer domů. Naplněn skvělou náladou po výborném týdnu jsem při společném sledování ČS hledá talent možná až příliš laškoval s maminkou mojí přítelkyně, ale věřím, že to nebrala zle :-D Také jsem si užil společnost Axe a Coudyho, dvou nejlepších psů, které jsem kdy poznal, kromě Cedrika, samozřejmě. Myslím, že oni tři by byla skvělá parta :-) Stýská se mi po chlupaté společnosti.

V pondělí vyrážíme na další cestu a to VM - Praha. Z Olomouce vede dálnice až do Prahy, a tak, zatímco Killi překvapivě opět spí, já svádím rychlostní souboj s naloženými kamiony. Spotřeba je spotřeba a tak přes 110 jdu jen několikrát. Návrat do Prahy je další úžasný moment. Slunce zapadá těsně za obzor přímo proti nám a všechno tak naplňuje oranžovou září. Sjíždíme do pražské kotliny, kolem mě tiráci a obchodní zástupci ve stříbrných oktávkách, přemýšlím o životních osudech řidičů a mám intenzivní pocit chvíle, která dech bere. Všechno mělo smysl a už mi chyběly jen závěrečně titulky :-D Díky navigaci, která vyjímečně nezklamala jsme dojeli na Palmovku a mohli jít spát. Hřála mě spotřeba 6,1l/100km za oněch 1400km.Chchi jezdit se sanitkou a nebo kamionem.

Pražské zařizování se protáhlo až do středy, a tak si v úterý prostě jen tak z hecu upečeme večeři. Romantika největší, na kterou jsme i navázali tenhle týden luxusními palačinkami. Už to zase začíná a budu brzo potřebovat rozchod, abych zase sundal 5 kilo :-D

Když jsem ve středu dorazil domů s 1600km a po 10 dnech mimo domov, připadalo mi, že jsem byl pryč sotva pár hodin. Všechno uteklo tak rychle, že je jasné, jak už to tak u dobrých věcí bývá, že to stálo za to. Stálo to za to díky perfektní přítelkyni, spolehlivému autu a další menší či větší shodě náhod. Pokud se rozhlédnu po svých vrstevnících, měl jsem jednoznačně nejlepší prázdniny. Nebudu se ale srovnávat, uznávám, že ne každý si může dovolit 4 měsíce jen válet a nehrábnout brvou. Ale když tak povzpomínám, ať už to bylo kolo, motorka, týdny v Praze nebo VM, Slovensko, koupání a večery s kamarády - stálo to za to. Jistě, že bych dokázal žít na 200% letošního léta, ale nic není tak černobílé. Možná to pro někoho mohou být výmluvy, možná můžu žít na svoje triko, ale takový už jsem. Multidimenzionální fenomén- A tak jsem rád za tyhle prázdniny, které mi nikdo neorganizoval, které jsem se pokusil vyplnit sám, které se mi podařily  užít a já doufám, že tenhle sudý rok poruší tradici. Vše teď bude jinak, z Prachatic se stává přechodné místo, zatímco v Praze mám důvod být. Možná i proto stále mám PT syndrom, který jsem tak jednoznačně nazval, protože se stále opakuje při mých návratech. Všechno jako by se tu vracelo do starých březnových kolejí, nezávisle na údalostech, které následovaly. Psal jsem, že jsem zpátky a určitě jsem. Ale uznávám, že letošní rok byla.. a stále je,... největší lekce mého života.  O totální a naivní lásku lze přijít během týdne (ne však zapomenout), vlastní příbuzní vůbec nejsou dokonalí, a stejně tak ani já, když semlet mlýnskými kameny ubližuju lidem, kteří si to nezaslouží. Dokážu taky být docela amorální a přitom stále mít na tapetě mobilu památník parašutistů za II.sv. Dokážu být iracionální, naprosto stupidní, dokážu se znovu najít, odrazit a snad ovlivnit další život. Vytvořit pár a podruhé během 6 měsíců chtít někomu říct obyčejná dvě slova lásky. Na spoustu věcí nejsem hrdý, ale zase na pár jo a to mi nikdo neveme. A hlavně, snažím se pochopit a učit se, jaký to je. Všechno předtím byla přípravka, ale rok 2010 - to je život se vším všudy - s rodinou, se vztahy, s radostmi, s neštěstím, s pláčem i hrdostí, naivní i poučený. Dospívám.