Rozhodnuto?
Mám pocit, že minulej víkend určil kam povedou moje další motokroky. No, když do toho zahrnu i svezení se na supersportu, tak to bylo asi 14 dní, ale ta kapotovaná zalehávačka nebylo nic, co bych nečekal. Bavilo mě to, ale vim, že jinde čeká větší potenciál. Bylo to krásný svezení, během chvilky tam bliklo asi 180, bylo fajn jak bylo všechno tak hezky zachovalý a jemný a přesný - ale vlastně moc užehlený.
Ve čtvrtek nebo pátek jsem vyrazil na další enduro bloumání okolím. Najzedil jsem toho dost, ale nebýt toho konečného prozření, byl to zbytečně vypálenej benzín. Morální červ v mý hlavě dozrál a zaškrtil všechny kohoutky pocitů štěstí. Ať už to jakkoli zní srabácky a připosraně - není to pro mě. Kdybych chtěl bejt underground, tak hraju v nějaký hustý kapele nebo píšu básničky a kouřim 30 denně, ale když si tak bublám tou lesní cestičkou, tak si prostě připadam blbě. Připadám si blbě když se neustále motám mezi ohradníky, připadám si blbě, když padám v bažinách, připadám si blbě když prostě jezdim rovně po loukách - protože vždycky se najde aspoň jeden člověk kterýho to sere. A já nějak.. nevim, asi je to divný a omlouvám se za to světu, ale nerad seru lidi. A pak si přečtu rady lidí na enduro foru, že si mám zvyknout a že vždycky se dá ujet (no právě, nedá, vím 100% že bych se v krizi natáhnul) a že by tomu cyklistovi co jim zablokoval cestu jednu natáhli.. Nemůžu se bavit, když vim, že i ten můj nejtišší výfuk je slyšet kilometr daleko, nemůžu se bavit, když mi jízda po lesní cestě přijde jako brát psa na motokros. Po tom, co jsem zažil na kole a hlavně teď pěšky na Slovensku, prostě nemůžu do nitra přírody rvát tohle železný, smradlavý a uřvaný peklo.
V sobotu jsem jel fotit motokros na moji oblíbenou trať v Žáru. Fotky zklamání, ale já jiný přece neumim. Nicméně jiskřička vzplála a tak v sobotu večer jen poklidný kulečník, předpůlnocí domu a kolem nedělního poledne jsem už PO ASFALTU vyrazil na trať. Třicet kilometrů uteklo zdlouhavě, ale konečně jsem na trati. Nacvičeným rozhovorem upoutám pozornost a respekt že jedu po ose takovou dálku. Trochu jsem se protáhnul, ať vidí, že na mě bacha ( a hlavně jsem si při enduro držce bloknul krk) a vyrazil jsem. Po závodech byla trať srovnaná, takže se moc nebylo o co opřít, ale postupně jsme si to vyjížděli. Po dvou rozjižděcích kolech jsem se trochu chytil a poznával jaký to je nebýt na trati jen sám, dostávat od zadních kol spršku šutrů a cítit vůni dvoutaktů. Společně semnou jezdil ještě jeden kolega s endurem, taky docela opatrně, chvíli jsem za ním kroužil a brzo dostal pocit, že to pujde a taky to šlo - vklidu jsem ho předjel. Chytal jsem větší rytmus a tak jsem si i více rozjel na skok, malinko poskočil a po dopadu něco zaslechl ale nevěnoval tomu pozornost. Přibrzdil jsem do zatáčky a poprvé se ji pokusil projet správně, na výjezdu dávám pořádně plyn a najednou motorka ječí a nejede, říkám si že asi neutrál, znovu řadím a opět nic, vyděsí mě představa převodovky v háji ale pak vidím, teda spíš nevidím svůj řetěz. Ten se válí v prachu jako přejetý had. Ironicky se směju tomu, jak hrdinsky jsem se chlubil, že jsem na trať přijel 30km na motorce. :-) Naštěstí přítel na telefonu přijel a dal mi svůj řetěz, takže jsem cestu domů měl zajištěnou. Mezitím jsem si ale ještě zkusil pravou krosovou 450 a áááách. Jak to zatáčelo, jak podvozek žehlil nerovnost tratě a polykal skoky jakoby nic a jak motor uměl vzít za prdel a to jsem ho jen lechtal. Takže je to jasné - letos jsem vlastně byl nejšťastnější ve Volarech při Supermotu a teď v Žáře při motokrosu, takže na příští rok přiostříme a já si konečně něco vyberu z tý úrazový pojistky. :-)
Komentáře
Okomentovat