Ta káča se točila pořád..

Na bowlingu: "Jak se řeknou kuželky anglicky?"

Film Počátek je zamýšleníhodný a těším se až budu zírat do stropu před spaním.

Dětem by se mělo víc říkat, že život nění prdel. Málo mi to říkali a málo mě připravili. To nesouvisí s filmem. To jen tak pozoruju. Já jsem v pohodě, jen už cítím jak se to láme. A jak to ostatní zlomilo. Dospělí.. je mi jich líto. Nikdo vás nevaruje na to, že najednou maminka nemá vždycky pravdu a že jednou zjistíte, že nechcete být jako váš otec. Že vztahy nejsou jako ve filmech a že holky vůbec nejsou ty něžné, krásné, vždyckyublížené nadpřirozené bytosti. A nikdo neporadí jak žít svůj život, protože nejsou dobré a špatné cesty. Jsou jen cesty a ty někam vedou.. a nebo skrytě tvoří kruh. A překvapivě nikde žádný cedule a auta jsou tu bez zpátečky.

Víš co si říkal, když jsi mě žádal o ruku?

Že sníš o tom, že spolu zestárneme...

Možná se jen snažím o nepochopitelně zamyšlenej článek jako byl ten film. Možná jsem trochu rozhozenej z toho, že moje pou'tový autíčko dostalo ránu a mě zase teče krev ze rtu jako tenkrát na náměstí ve Březí, a jsem tu na to sám. Možná mi jen vadí jak sám sobě přestávám rozumět. Ale určitě jsem trochu vyděšenej z toho, co život přináší. Mám rád svůj svět. Kde rodiče milují svoje děti, kde spolu chodí stejně staří lidé, kde každý má v srdci místo jen pro jednoho, kde prarodiče a psi žijí věčně, kde jsou lidé špatní a ty nemáme rádi a ti dobří, které máme rádi, kde je všechno takhle lineárně jednoduchý, kde tě nezmlátí jen proto, že jdeš kolem... a kde benzín stojí 10Kč/l. Ale musím žít jinde. A tak i já jsem jiným, než jsem já.

Singing the songs, thinking this is the life...