Výlet..
Tak odkud to rozmotávat.. Většinou se snažim, respektive mam potřebu, psát o pocitech a ne událostech jako takových. Někdy holt tím ze sebe dělám debila a ztrácim bludišťáky, ale minimálně jeden dobrý efekt to snad mělo - z nepočetného zástupu vás, čtenářů, vystoupila, zaujala a jak to tak na světě chodí, pár písmen, pár slov.. a už nosí vaše oblečení, máte v přátelích na FB jejího bratra (kterému patří dík za trpělivou symbiozu), znáte babičku, nakupujete aa hádáte se o polštáře. Mimojiné.
Usměrnit ty zážitky do nějaké rozumné a smysluplné formy, tak by to byl článek hodný Pullizera, to jsem si jistý :-) Bohužel, to nedokážu, i díky tomu, že postupné kudrlinky a metafory, který mě tu a tam napadnou ve vlaku, po cestě z obchodu, před spaním, věci tak jasné, že je přece nemůžu zapomenout - už nikdy nespatřím. Smutné - a proto budu vždycky radši fotit než psát.
Taky bohužel obsah hlavy nepřetáhnu přes USB a nebudu sdílet na uloz.to, navíc .. se mi to asi tak líbí. Nemusím znát odpovědi na otázky. Byl jsem racionální a rád řešil, pitval, rozebíral. Jasně, někdy je dobrý vědět, kde se stala chyba (FB říká, že prý Kdo opravdu miluje, málokdy pozná, že ten druhý ho už milovat přestal. Což je docela dobrý poznatek, ale tohle temné autorské období, který jednou bude samozřejmě nejcennější až to tu všechno budu vydávat knižně :-), už fakt není aktuální ).
Není nutný mít všechno pod kontrolou. Sice asi pořád budu rád vědět kde a jak budu spát a v kolik a jak se dostanu domů, ale na některý myšlenky (i vlastní..) už jenom pozvednu ramena. Asi to je pocit štěstí, co mi tuhle volnost teď dává. Někdy mám pocit, že můj příděl dortu štěstí už těžce zakrajuje do kousků ostatních. Znám spoustu lidí, kteří se mají - ne svoji vinou - daleko hůř než já, vše je stojí daleko větší úsilí. Mrzí mě to, ale mám se kvůli tomu přestat smát? Možná o mě tak Bůh stojí, že si mě chce uplatit, protože potřeba být někomu vděčný, je čas od času silná. Ale možná Bůh není a svět prostě neni fér. Aspoň, že ty výherní nanuky jsme našli oba.
Nicméně, daří se. Od března to soustavně rostlo, nejdříve díky přátelům a rodině, pak svojí silou - naučil jsem se jak opět nají klid a radost z maličkostí a teď to stále stoupá opět díky druhým lidem. Ano, mohl bych si vzpomenout na svoje úvahy o tom, že stejně akorát spadnu z větší výšky, že se rozbíhám rychleji a rychleji proti zdi. No tak spadnu, tahle moje mladická jízda životem nemůže trvat věčně, ale carpe diem je teď daleko cennější a směrodatnější než kdy bylo. Tyhle prázdniny chci nastupovat do dalekých vlaků, šlapat výš a skákat dál. Být živola a hořet jako kometa atakdále. Ikaros?
Neumím psát o tom, jaký byl minulý týden, protože by to byl jen suchý scénář. Nepamatuju si bohužel slova, nepamatuju si dny, momenty.. Mám ale pocity ze vzpomínek, jako jsou ty na nejdelší den... usmívám se nad fotkama... A - bohužel - si pamatuju sám sebe. :-D Byl jsem totiž sám sebou. Což je pro tak složitou osobnost zmítaného génia jako jsem já, na jednu stranu docela úleva, že se našel, nadruhou stranu ty projevy toho by mohly být jiné, než bezdůvodné záchvaty smíchu, neschopnost brát cokoli vážně, xichty, blbý vtipy, blbý řeči, blbý xichty a tak dále. Takže fakt, že někdo navrtal tu slupku "sebevědomýho a arogantního" až tak, že mohla ven ta nekontrolovatelná míza života, něco znamená. Ať už jsme vlastně cokoli.
Byl to týden objevování, samozřejmě. Ať už nových končin, nových lidí, nových souvislostí, zvyků, lidí, pocitů. Nebudu nějak srovnávat nebo tak něco, ale řekněme, že kolik jazyků znáš, tolikrát si člověkem. :-D Zkušenosti prostě otevírají oči, ať už negativní a nebo, a to hlavně, ty nové pozitivní. Byl to taky týden psů - Ax a Coudy mi učarovali, Ax trochu víc. :-) Už to bude skoro rok, co Cedrik odešel. A i když jsme ho měli 7 let, nebyl jediný den, abysme kolem něho neprošli bez povšimnutí, nebo abych si s ním nehrál jako kdyby to bylo týdenní štěně. Proto bylo fajn, zase slyšet ty drápky chodící po podlaze, zase venčit, tahat s sebou sáčky, odolávat loudění.. Snad jsem se jim taky trochu líbil. Co mě ale fascinovalo nejvíc, bylo jak je měla Killi vycvičené. Respekt a totální nepochopení, protože náš debil neuměl ani pac, málokdy sedni a když měl náladu tak uměl počkat. Dokud jsem se neotočil zády. :-D Zatímco tyhle dva uměli dohromady víc povelů, než já německých slovíček. Vodit je na agility nebo jen venčit se zdálo být tak snadný, asi jako než si poprvý sednete za volant a zjistíte, že řídit vůbec neni tak samozřejmý. :-D I když to vypadalo tak jednoduše a psi teď vypadají na IQ přesahující voliče ČSSD a KSČM, je za tím hlavně obrovská práce majitelky a nekonečná trpělivost, což si dovedu představit.
Valmez je taky opravdu hezký místo. Dost podobné Prachaticím, možná i proto jsem se cítil jako doma, jako s někým koho vlastně znám strašně dlouho .. a taky se podle toho choval :-D Mam rád tyhle ani malý ani velký města, s přirozenou zelení, pozvolnou zástavbou… ani jsem neviděl žádný komunistický mega sídliště, pár bytovek, hodně rodinných domků, krásné centrum, řeka. 27 tisíc nebo kolik lidí je tak akorát. Za městem se zvedaly nějaké hory, takže i to mi dodávalo dobrý pocit. Dokázal bych si představit tam žít. Jenom je to lepší s autem. Tedy.. my jsme také měli auto, že. Ale bez klíčů a zas takový MacGuiver nejsem, takže odsouzeni k pěší dopravě. Což zas tak nevadilo, jen kdyby všechny supermarkety nebyly na druhé straně města. Ale co, Jednota byla taky úžasná a tak nám ke spokojenosti chybělo jenom Frisco…
Takže to by bylo. Pokud jste četli/přečtete jak to viděla druhá strana, tak stejně jako po reportu z Prahy je vidět malý rozdíl v pojetí :-D Lépe to neumím, navíc jsem sobec, takže to stejně vlastně je o mně a mých pocitech a ne o ní nebo o nás… No co už. Snad je z toho znát že jsem spokojený a nadšený životem. Jedinou kaňkou je, že člověk jako já chtě nechtě do toho svého hedonismu zatahuje ostatní. Někdy mě děsí kolik já ovlivním osudů, jakou proměnnou hraju v životech lidí. Ať už jsem na fotce japonské turistky ze Staromáku nebo někomu anonymně poradím na netu, od někoho koupím foťák… a nebo vzbudím v někom city, jsem něčí kamarád, syn … Nejde pořád krčit rameny a žít naplno, je třeba se dívat, jaký stopy po mě zůstavají. Nemám právo ochutnat každou životní zmrzlinu, protože pokud ano, stejně bych se z toho pos.al.:-)
-tak doufam že když jsem si to tu tak hezky srovnal, tak se srovnam i v realu-
Komentáře
Okomentovat