Ochránci zlatého hattricku byli na svém místě

Jo, jsem rád, že tenhle článek píšu s odstupem. Viděl jsem  na regionální TV video z nedělních oslav a ano, je to animální, je to divný, po týdnu za světla a z gauče to vypadá trapně, ale v tu chvíli to prostě byl duch národa, který obcházel Českem.

Nicméně právě ten nadhled mi snad dovolí popsat to krásný i nějakou normální formou, odlišně od způsobů, jakým to z nás prýštilo v neděli.

Je to dost dlouhý jak tak koukam, ale nemůžu nic vynechat..:-)

---

Co já a hokej? Hokej je lepší než fotbal. Je, je a je. Je akčnější, férovější, mužnější a i ty lidi mám pocit, že pořád mají nějakou úroveň. Sorry všem fotbalistům. Jo, klidně jsem tam mohl bejt s klukama teď já. :-D Pořád si pamatuju jak na základce dělali ty nábory a já přišel nadšenej domu s tim, že chci hrát hokej. "Prosimtě, kdo by tě tam vozil? A víš, že se nesmíš namáhat". Tak dík.

Takže za to může do třetice vám už dobře známá postava mých dějin - bratr mojí mamky. V poslední době jeho hokejová vášeň sice polevuje, ale v době kdy jsem vyrůstal (a hlavně v době hodně předtím), tomu dost fandil. Ne s bubnama a šálou :-)) ale tak, inteligentně?  A tak se stávalo, že mě už od mala bral na hokeje v okresním městě, tudíž to byly zápasy tu okresní úrovně, někdy ještě hůř, někdy kraj, dvě sezony i druhá liga, semtam jsme zajeli i na extraligu. A já fandil a roztomile se dětsky rozčiloval když mi dětskej hlas přeskakoval z úrážek na rozhodčí a sbíral vyhozené puky a byl hrdý na to, že zná většinu domácích hráčů a poslouchal rozhovory s trenéry a užíval si průchody bez placení a VIP místa a párkrát se dostal i ke střídačkám a šatnám a mohl nasávat tu....... atmosféru :-D.... a chodit po těch gumovejch kobercích a stát proti obrovskému brankáři a po vyhraném playoff se zůčastnit rautu pro hráče a stydlivě si vzít jeden chlebíček.. :-D

A tenhle "malej hokej" má strašný kouzlo, je to taková rodina, je tam víc emocí, míň techniky... ale bylo to úžasný.

No, tak postupně se stalo, že kromě pravidel jsem začal chápat i jiný souvislosti, aniž bych někdy hrál, nebo uměl nějak udržitelně bruslit. :-) Nesnášel jsem, když jsme prohráli a on řekl, že to byl hezkej hokej a pochválil soupeře. Ale stejně jako jsem postupně pochopil, že i na kole se musí jezdit hlavou a přestal zbrkle závodit s každou paní jedoucí do kauflandu pro mouku, tak i v hokeji jsem nějak postupně pochopil, že vždycky to nejde, že i prohrát jde krásně a že chyby jsou lidský. Takže co si tak pamatuju MS z posledních let, snažil jsem se nepatřit do tý skupiny nadávajících, ale koukat na to nějak rozumně, když je vidět aspoň trochu snahy. 

I ten nejhorší repre nebo týmovej hráč má za sebou min. 10let pernejch tréninků, ranní vstávání nebo ponocování, spoustu ran a dřin, takže ať háže pivem, kdo je bez viny..

Hokej je jako divadlo, brankáři jako gladiátoři, kteří se snaží přežít. Mám rád to kouzlo rozbruslení a rozchytávání brankářů (nesnášim ale stát za brankou, z těch ran pořád mrkam..:D) a hru o to, kdo z nejmladších uklidí puky. Mam rád i hlediště, ať už je to promrzlá betonová konstrukce a nebo moderní stánek s roznosem piva a 20 stupňu Celsia. Jako divadlo je nejlepší na živo.. zkuste si dát dlaně kolem očí a sledujte takhle svět - tak něco podobnýho je kamera. Dost často nesleduju kde je puk, ale ty pravý souboje mimo hru, to člověk v TV moc nevidí, jaký boj svádí hráč před bránou, jak si bek hlídá hráče na trestný, jak se rodí přečíslení. Nejvíc ze všeho miluju pozorovat ten roj, když tým startuje za svojí bránou, hráči udělají ten půlkruh, těsně se minou a nabírají rychlost zkrz střední pásmo až do útočný třetiny. A taky rád pozoruju ty lidi. Ať už je to střední vrstva na extralize, kde lístek i opravdu stojí jako kino, nebo ať už jsou to pánové na menších zápasech, emoce každej projevuje jinak a kouzlo nechtěného je někdy úžasný..A i ti skalní FANs jsou daleko slušnější než fotbaloví, i vůči sobě. Pro mě je hokej prostě kulturní zážitek se vším všudy.

Tudíž je jasný, že když přijde majstršaft, tak se trochu vzruším. :-) Nicméně je fakt, že vzhledem k mojí paměti si předchozí smolný turnaje moc nepamatuju. Pamatuju si MS 04 V Praze, ale to protože jsme tam byli na Kazachstánu a pak jsme byli v Anglii a já se večer dočet jak dopadli nájezdy a brečel, že jsem tak daleko a nemůžu trpět s národem. Pak si pamatuju že 05 měl Jágr ten svůj malíček, ale to je celý. A pak už jenom vždycky čtvrtfinále a čau.

Letos to začalo výborně, 25 omluvenek hráčů z NHL.. na soupisce znám 5 jmen? Tak uvidíme...

Hm.. a teď už zjišťuju že skupinu si skoro taky nepamatuju, ale zápas se Švédama byl nádhernou ukázkou bojovnosti a možným příslibem. Pak přišlo pár proher a opět ty hlášky "fanoušků", který si vzpomenou jednou za rok, že vlastně rozumí hokeji. Já tomu taky nerozumim, ale tak jsem aspoň zticha.

No a už tu byly klíčový zápasy s Lotyšema a Kanadou, aneb čtvrtfinále o dva zápasy dřív. A tak to šlo dál a dál a bylo vidět, že jestli někdy Češi můžou zase vyhrát, tak to musí být teď. David, který vstane z popela, hráči se srdcem a bojovností. Euforie z lehkosti malých očekávání, radost ze hry. A tak se vyhrávalo a bojovalo a slavilo. A bylo nám krásně. Nejlepší zápas bylo semifinále. Nepamatuju si, že bysme snad někdy dali gol v power play. Natož 7 vteřin před koncem. Slzy štěstí vytryskly do očí, když sevřený pěsti letěly vzhůru, sklenice padaly na zem a snad i Bůh se pousmál. Nájezdy pak jen prodloužily tenhle stav až do úplnýho maxima. Jezdíme a troubíme poprvé pořádně, ale je odpoledne, takže to nemá atmosféru.

Správný oslavy přišly až po finále. Vyrazili jsme snad jako jedni z prvních na cestu městem, ale brzo se napojovali další a další. Nakonec nás byl had snad 30 aut. Jezdili jsme městem a lidi mávali a my řvali a troubili a republikou proletěla spojující energie. Takhle nějak bych si představoval říjen 1918 nebo listopad 1989, kdyby bylo hezčí počasí. 

Užil jsem si to, i navzdory tomu, že mě čekala pak náročná cesta do Prahy.

Poznatek č.1 - nevystrukujte za jízdy ruku z okýnka abyste si plácli s fanouškem co stojí u ulice. Modřinu mám ještě teď, myslel jsem, že je ta ruka fakt zlomená. :-D

Poznatek č.2.- Policie ČR asi měla vsazeno na Rusy, protože nás zastavili půlku kolony, byli nepříjemný. Já bych se jim skoro vyhnul, ale byl jsem nějak oslnivě vtipný na kámoše, který neměl to štěstí a musel dýchat a ukazovat doklady, načež orgán zvedl obočí a se slovy:"Smích? Tak si taky vystupte" mě také prolustroval.

Pozdě popůlnoční cesta do Prahy pak proběhla už v pořádku. Z euforie jsem naštěstí neusnul za volantem, a tak jsem mohl ulehnout do postele a v uších mi zněly útržky komentátora a oslavné chorály.

A pomyslnou třešničkou byla konečně účast na Staromáku a vítání autobusu. Ale už jsem byl unavenější a nebylo to takový pospojitost, nicméně můžu vnoučatum říkat, že mě málem ten autobus přejel a to tom to všechno je.

Takže, i když už je skoro měsíc po - Bylo to krásný a děkuju vám kluci. A děkuju i ostatním, kteří to semnou tak úžasně prožívali :-)