Jsi zodpovědný za svou růži...

Vítám nové lidi z milionového butterflies blogu. Na oplátku mým čtenářům, ale hlavně protože já nejsem ničeho takového schopnej, dávám odkaz na popis minulého víkendu v čisté formě, od někoho kdo to zažil a ne jen viděl z rychlíku jako já. Ani se mi nechce věřit, že to je o mně. Vždyť jsem jen cholerickej sobeckej idiot s morálnim problémem. Až se stydim za suchej popis ve včerejšim článku, ale holt.. takovej je život a někdy nemůžu a nechci psát všechno. Takže tady si můžete v úžasný formě přečíst, co jsme a jak jsme..

---

Začínám se učit, co taky jinýho, když prší. Otevřelo mi oči co to studuju za školu a že to to pro půlku ČR něco znamená, tak nebudu debil.

Xindl X je prase a definitivně u mě skončil a neptejte se proč.

Ve fitku lidi cvičí v teplákovce a mikině? Wtf? Hlavně značkový. Pokusil se mě zabít běhací pás, sám od sebe začal zrychlovat až na maximum. Seskočil jsem jentaktak. Což mi připomíná že se mi v noci zdálo, že mě chce zabít Veronika Žilková za to, že jsem ji rušil jízdou na motorce. Nepovedlo se jí to.

Jinak tak nějak.. zase by bylo trochu snazší kdybych měl tu svojí Hospodu na mýtince bez lidí, ale je mi nějak melancholično filozofičně depresivně provinile. Když už zvládnu to, abych nebyl svině, tak ne že by bylo vyhráno, ale máme tu další morální boj a to jestli konat dobro je vždy dobré. V Bratrstvu neohrožených bylo v jednom díle jak objevili koncetrák na konci války a nesměli jim dát nic k jídlu, protože by to nepřežili.

A jestli jsem si vlastně pomohl sám sobě, prožít si takovej rychlovztah od začátku do konce za 48hodin a hodně složitou, spíš mizernou.. budoucností je výhra. Zase zjistit, jaký to je, objevovat první příjemné rozdíly...  Ale tentokrát to myslím zvládnu, jsem opatrnější, poučenej. Jenže si uvědomuju, že to taky není jen o mně. Znám to docela dobře. Grr..co jsme si mysleli?

Každej dobrej skutek bude po zásluze potrestán. A nebo na tom nápadu nic dobrýho nebylo, já jsem zlej a konečně si to můžu přiznat a spokojeně si chodit světem. Rozhodně bych nebyl sám.

Zlý lidi to maj snazší.. Nemusí myslet za dva lidi nebo 7 miliard lidí ale jen na sebe.

Už mě párkrát napadlo, že třeba číst lidem (nebo tak..) jako dobrovolník v Hospicu by nemuselo být tak strašný, ale vždycky mě při tom zarazí, jestli o tom uvažuju kvůli tomu, že chci pomáhat a nebo pro svuj vlastní pocit. Což je vlastně sobecký žejo. Proč lidi posílaj peníze na charitu, adoptujou Afričánky, opravujou kapličky? Aby pak měli na zdi velký osvědčení o adopci a fotku, kterou návštěva nepřehlídne? Aby do božího kamene pak vytesali svoje iniciály? Pomáhat ostatním nebo vlastně sobě?

O krizi vlastního já a že bych potřeboval hlubinnou psychoanalýzu, abych zjistil jako co teda vůbec to semnou je a co chci, ani nemluvim. Ale MI_LU_JU_ŽI_VOT a nesmim to tak řešit.

No a na závěr... kniha mého srdce...

Sad story, ale poučný, ostatně jako celý Malý princ.

Ale vrátila se ke svému nápadu:
"Můj život je jednotvárný. Honím slepice a lidé honí mne. Všechny slepice jsou si navzájem podobné a také lidé jsou si podobní. Trochu se proto nudím. Ale když si mě ochočíš, bude můj život jakoby prozářen sluncem. Poznám zvuk kroků, který bude jiný než všechny ostatní. Ostatní kroky mě zahánějí pod zem. Ale tvůj krok mě jako hudba vyláká z doupěte. A pak, podívej se! Vidíš tamhleta obilná pole? Nejím chléb. Obilí je pro mne zbytečné. Obilná pole mi nic nepřipomínají. A to je smutné. Ale ty máš zlaté vlasy. Bude to opravdu nádherné, až si mě ochočíš. Zlaté obilí mi tě bude připomínat. A já budu milovat šumění větru v obilí…"

......

Tak si malý princ ochočil lišku. A tu se přiblížila hodina odchodu.

"Ach budu plakat," řekla liška.
"To je tvá vina," řekl malý princ. "Nepřál jsem ti nic zlého, ale tys chtěla, abych si tě ochočil…"
"Ovšem," řekla liška.
"Ale budeš plakat!" namítl malý princ.
"Budu plakat," řekla liška.
"Tak tím nic nezískáš!"
"Získám, vzpomeň si na tu barvu obilí."