Oh non je ne regrètte rien...?
Ach, ne, ničeho nelituji.. To je samozřejmě od Edith Piaf a nebo taky z Rammsteinů - Fruehling in Paris, ukázku dám do hitparády. A tohle je asi nejupřímnější článek co jsem kdy napsal, tak doufam, že to není jen snůška bolavejch keců.
Nelituju ničeho, ale spousta věcí mě mrzí. A spousta věcí mě sere. A koho ne? Kolik znáte ve svym okolí lidí, kteří už dejme tomu jsou za nějakou virtuální polovinou svýho života a jsou šťastní, spokojený? Každej má svý starosti, dost lidí mnohem horší než to, že ho holka po roce fajn vztahu vymění do týdne (!) za něco, co nikdy nepochopim, a nikdy nezkousnu, že tak chladně, se samozřejmostí a s úsměvem na tváři. Jo, rozšlápla mi bábovičku a já nedávám nikomu vinu za to, že to blbě nesu, ale tak říkám si o čem to teda ten rok bylo, když je za pár dní po všem? Proč jsem to všechno dělal, když to nikomu nechybí? S kým jsem to teda vlastně byl.. nebo jsem to já postupně "vytvořil"? Z káčátka princeznu..? Myslel jsem, že ten klid po rozchodu je známka toho, že tam pořád je ten happyend, kterej jsme si vysnili, ty krásný řeči, kterejm sem jako korunovanej kretén po rozchodu věřil, ale jak mizí moje city (v řece slz.. hahá to je krásnej patos, nemohl jsem si to odpustit, i když to zas tak není) tak na mě dejchnul strašnej kamarádskej chlad, nic jinýho. Těžko vinit, možná je to věkem, možná je to výchovou, možná že jsem nebyl prostě tak dobrej - ale za ten rok jsem viděl na její tváři tolik smutku kvůli malichernostem a najednou se teď prej tomu mám zasmát a nebejt takovej fatalista a všechno řešit. Aha. Tak to neumím. Loňskej rok jak víte byla nádherná jízda a kromě Cedrika vyšlo úplně všechno. Takže padám z docela velký vejšky. Proč padám sám? Proč musím bejt tak stupidně nostalgickej a spojovat si úplně všechno s tím co bylo? Každou minutu o samotě si moje pošahaný podvědomí najde nějakej artefakt ztracenýho štěstí, nějakou nitku, která se táhne k bezvýznamný společný události. To jsem já. A celý tohle kvůli komu? Někomu, kdo mě vymění za absolutní opak, rozmetá tak všechno na co jsem byl v našem vztahu hrdej, popře čemu jsme se smáli a pošlape, co jsem miloval. A to všechno jako mávnutím proutku, jako přesednout na jinej bus, bez lítosti, strachu naopak s kuráží a hlavně navzdory vlastním slovům o pouhym kamarádství a že se nemám čeho bát.
A pokud to tak není, pokud to byl dlouhodobější proces - tak v tom případě se cítím využitej, protože jsem makal a dával až do konce.. tři dny před tím, než se zbláznila do něho, v den 18tin, jsme leželi v apartmánu na Karlštejně, připíjeli si šáněm po dobrý večeři a všechno bylo krásný. No asi jak pro koho a asi ne dostatečně, takže darovanýmu koni na zuby nekoukej? Hodnej fallen, dobrej fallen? Ideál křesťanstvní je kde? Nelituju ničeho, nelituju peněz, nelituju citů - carpe diem, měl jsem k tomu důvod. Jenže teď 18 let a velkej svět čeká, tak čau a dík a doufam že budeme kamarádi? Nelituju, bylo to krásný, ale kde je TEĎ ta moje holka? Co a kdy se sakra stalo, hm? Kam šla ta energie ze vzájemný přítomnosti, přece jsem v tom nebyl sám, když jsem se ráno potichu díval, jak spí, přece to bylo oboustranný - tak proč to pošlo? I přes to, že jsem to občas zkazil to nemůže bejt moje vina, takhle nefér to přece není. Tak jak se mam smát a neřešit, jak si mám užívat, že její mysl, ale hlavně i tělo patří někomu jinýmu?
Marheláci, nezlobte se, že jsem tak zlej (i když jsem furt raněný zvíře a na ty se nemá sahat!) ale stačí si porovnat ty naše dva blogy a možná to vidíte, možná ne. Nechci říkat, že se musíte přidat na jednu stranu, nechci na nikoho plivat a ukazovat podívejte se na ní, jaká je to svině. Není, ale tohle je zase moje místo a tak budu psát co cítím a jak to vidím, nemůžu pořád myslet na to, kdo to čte. Pokud si pamatujete na její článek Hm tak v kontextu s realitou, kterou já ovšem na rozdíl od vás teď znám, to působí hodně tragikomicky, alespoň pro mě. Očistec, masochismus.. jo to jo, hehe. A já tomu věřil. Přeju jí že je šťastná, ale každá mince má dvě strany, víme?
Možná jsem jenom naložil moc velký břemeno vztahu na někoho, kdo nebyl připravenej to unést - ale i tak by nemohlo být za pár dní po všem, vždyt jaký břemeno? To, že si přes den vyměníme pár sms, že jsem oporou, když je krize, že jsem první komu se pochlubit když se daří, že se chci ráno budit vedle sebe, že téměř všechno jsem podřizoval a dělal pro vztah, že bysme si mohli skypeovat když jsem v Praze, že poletíme zase na dovču? Je to něco čeho se má člověk zaleknout?
Nuže, to už by asi mohlo stačit, definitivní vyrovnání se? Rád bych aby tomu tak bylo, ale pak se mi zdá sen jako včera v noci (svatba.. :-D ) a to jako veme vítr z plachet. Odi et amo. Mozná že jsem jenom zhrzenej a jsem zlej, protože to nedávám. (i když už je to výrazně lepší - čas, rodina a kamarádi) Asi to v tomhle věku přece nejde brát tak vážně. Teď už to vím. Půjde to přístě? Nevím co a kdo je normální, ztratil jsem měřítko. Kdo teda naboural to auto.. Bestíí se prej člověk nerodí, ale stává. Takže se teď soustředim, abych v rámci žárlivosti a zatrpklosti se nestal bestií, protože ten karakter, ty hodnoty, to pořád nejsou prázdný slova. Nechovám se náhodou jako bestie v řádcích výše? Co bude dál se uvidí, buď prom queen a nebo klidně taky ne a v tom případě by to byla dál už jen ztráta času, poněvadž potřebuju někoho, kdo má na vztahy podobnější pojetí jako mé nově objevené já. No a doma u blogu to... znova :-D .. nenajdu, takže postupně sbírám ego za pomoci přátel a pustíme se na širej oceán ne? Škoda je, že se mi tady o tom moc psát nechce, takže je dost možný že si založim alterblog o sváděcích neúspěších a tady to bude furt tak nějak jako to bylo před 7/03. Snad si u holek nevysloužim přezdívku zkoušečka. :-) Vím co chci, už vím co hlavně nechci - chce někdo mě? Štěstí se má jít naproti a tak tedy vybíhám. :-)
Komentáře
Okomentovat