Usměj se, čuráku..

Nechci to zakřiknout, ale myslim si, že jsem zpátky. Vsadil bych se teda, že mi zešedlo pár vlasů a trochu se mi zkrátil život, ale jinak to má skoro samý pozitiva.

---

Poznal jsem, na koho se dá obrátit a na koho ne. Zjistil jsem, že upřímnost je pro mě fakt důležitá a že mi tzv. milosrdný lži vaří krev, protože to neni nic jinýho, než že ze mě (tywoe, zkuste si tyhle 4 slova napsat za sebou..) dělaj kretény. OK, chápu, že 13 letý dceři asi neřeknu, že je tlustá blbá a že bude nadosrmti sama :-D ale od určitýho věku by se lidi/děti měli učit konfrontovat s realitou a naučit se jí čelit. Bylo by to lepší pro všechny. No nebylo by to krásný, kdyby nám každej říkal pravdu a my mohli říkat pravdu všem? Proto fakt oceňuju upřímnost a naopak slyšet pravdu mi pomohlo daleko víc, než nějaký úhybný kecy. Natož do xichtu se smát a za zády pomlouvat, ale co už...

No a jinak co... Asi sem to už rozdejchal, doufam teda že ze mě moje .. hm.. exmilá?.. neudělá absolutního korunovanýho kreténa viz. předchozí odstavec, ale tak jednou ji věřim, tak si za tim budu stát. To by mě asi ještě trochu zkoplo, ale snad jednou přestanu žárlit i na svoji první lásku. Pokud si ji teda nevemu, stát se může všechno a to je oč tu běží. Neřešit, žít. Je mi 20. Život začíná, takže hlavu vzhůru, pohled do dály, ironickej úsměv a vzhůru do barů :-)) Přecijenom já jsem auto nenaboural, takže proč se bát řídít. (jsem prostě metaforickej král..)

Jestli se můžu ještě dál vychvalovat - co bych taky nemohl, když je to můj jáblog a hlavně si to musim napsat, abych se tak nikdy nechoval, když vidim jak je to trapný - tak jsem docela rád, že se mi podařilo se vyvarovat rádoby záhadnejch statusů na FB stylu "Jedna osoba"," "něco mi je ale není to nemoc" a "ta jedna věc tomu chybí" a podobný shity. Nepřidával jsem se do zhrzenejch skupin, nepsal povzdechy aby se mě každej ptal co se děje. Nadruhou stranu face to face se taky skoro nikdo nezeptal jak je.. Hm..

Blog se taky nezměnil doživotně na řeku slz. Ve společnosti jsem se asi nachvíli přestal smát, možná trochu sarkazmu, ale jinak jsem spokojenej. Jestli jsem před někym ztratil na chvíli svoji tvář, tak to byla rodina, což je asi normální, protože ty jediný to s člověk doopravdy myslí nejlíp.

Tak teď ještě nějak s "hrdostí" a v únosný míře trapnosti zvládnout ty kontakty a nový situace, který snad přijdou.

No a k tomu poněkud vostřejšímu nadpisu - koukal jsem na Posledního skauta a ten mi teda sednul! :-) I když to dabuje Soukup, za ty hlášky to oželim - s Pyškem je to soft verze..