Depresivní blogy

Člověk nemůže bejt pořád šťastnej, to je jasný. Nečtu moc blogů, protože vlastně žádný neznam, ale pár jich semtam kontroluju. Píšou to holky. Jedna spolužačka z PF. Neznáme se. Tyjo, je mi těch lidí docela líto. Loňskej rok pro mě byla fakt jízda, o to víc se to sere už teď, ale snažim se dejchat. Já ty holky chápu, taky bych se z toho všeho dokázal asi "vypsat", jenže by to nemělo pražádnou hodnotu. Ony aspoň píšou čtivě, což je důvod proč je sleduju, rozhodně se neukajim nad tim, že je někdo nešťastnej. Zajímavý je, že prostě o štěstí člověk moc nepíše. Jestli je to strach ze závisti, nebo prostě spokojenej člověk nemá nutkání psát a pocit, že jen jeho blog mu doopravdy rozumí, možná jsme tak už vychovaný medii, který kromě zuiížátek na konec toho taky moc fajn neumí povědět. Nevěřím, že to je poza. Těm lidem běží život a neví si s nim rady. Jak se to tak stane, že člověk spadne do takový pasti hoven? Je to smutný, vždyť pořád je tam venku to slunce, ty nevinný kachny, který člověk může krmit, psi který může pozorovat když si hrajou v parku... nebo sytý hladovému nevěří? Je i muj blog jenom plivátko?? Sakra měl bych si to přečíst, ale nechce se mi.

Já se tu tak jako ony nikdy neotevřu. Když si s nikym nepokecám ani osobně, proč bych mu měl dovolit, aby do mě viděl jen proto, že umí napsat fallenfoto.blog.cz? Mám svuj obal, někdy masku klauna, ale o to víc jsem uvnitř v bezpečí. Když je člověk sám, sice se víc nadře, ale aspon má jistotu. Jsem introvert, což neni pro blog asi to pravý. Ale zase jsem narcis s malym egem, takže SAKRA NAPIŠTE že se vám líbí ty fotky z motorky!

Jsou dvě věci, který teď naštěstí vždycky postavim jako protiváhu těm každodenním sračkám, abych se udržel trochu vklidu. První je/byl seriál Bratrstvo neohrožených, kterej jsem akorát dokoukal. Deset hodinových dílů o příběhu jedný americký roty od Normandie až po konec války. Věřím autorům, že to je podle skutečný události, což je prostě děsivý. Cítím úctu a respekt, protože vim, že já bych to prostě nedal. Čímž neříkám, že nikdo z naší generace. Kluci jsou jiný, ale já bych se v lepším případě pomát, v horším zabil.

Druhá věc je knížka Kamarádi od Lustiga. Na čtení ne úplně vlídná, ale obsah, tak samozřejmě podávanej, z toho taky jde mráz po zádech. Kdo neví, tak tenhle náš spisovatel byl jako dospívající kluk v několika nacistickejch lágrech, protože je Žid. Vypráví o tom, jakou náhodou je přežil, jací byli kluci kolem něj a co je asi nejhorší/nejlepší/nejcennější - že i tváří v tvář smrti, pokoření, to pořád byli kluci, i v táborech se žil nějakej život, myslelo se na holky a někdy i víc. Co k tomu říct? Nejdřív mě to dost zarazilo, ale pak jsem se spíš styděl, co jsem si myslel. Ten kontrast klučíčích nápadů a rozhovorů, když napozadí stoupá dým z pecí, to je život.

Hodnoty, hodnoty...