Rok 2009 2
Zatímco první poločas byl hurikán novejch událostí, zážitků, problémů a šťastných okamžiků, druhá půlka byla spíš ve znamení stabilizace, uklidnění a zapouštění kořenů.
Postupně jsem se zabydloval do pražskýho bytu a snažil se zvyknout na to, že nemám svuj vlastní pokoj, že maminka neuklidí, že spolubydlící chrápe když se naleje a taky jsem se snažil usnout, zatímco probíhala oslava narozenin. Jing a jang, takže jsem si aspoň dokázal, že i po 3,5 hodinách spánku dokážu úspěšně napsat zápočet a pochopil jiný souvislosti, možná bych se ani nebál říct, že jsem při nekonečným převalování a vymejšlení nejbolestivějších smrtí pro svoje kamarády našel životní pravdu. O ní možná až dál a nebo taky nikdy, když budu sobec a necham si ji pro sebe.
Dál jsem ohromeně navštěvoval akademickou půdu a po půl roce se zatím nedostavila co-já-tu-kua-dělám krize. Asi největší změna je, že ty dámy a pánové, co tam tu lépe a tu hůře performujou, jsou na vrcholu jakýsi pyramidy. Je to jako pít mlíko rovnou od krávy, ty lidi (většina) něco publikujou, bádaj, často se tim živí - jsou to jejich myšlenky, jejich názory a závěry, který vykládají, což aspoň pro mě má větší váhu, než třeba výuka zeměpisu na gymplu. O tom, jak je to vlastně s oslovením a titulem profesor asi netřeba mluvit. Že někdy to pravý mlíko chutná hůř než z obchodu, to je taky jasný, ale jelikož má člověk možnost volby vyučujících seminářů a na internetu jsou podrobné žebříčky, tak můžu říct, že mě učí ty dobrý krávy. :-)
Abych ale nijak nehanil, opravdu si myslím a budu to klidně říkat veřejně, že prachatickej gympl je co se výše zmíněnýho fakt v pohodě, nebo jsem aspoň měl štěstí na profučitele, protože když se tak ohlídnu, tak většina z nich určitě nebyla ten papouškovací typ, kterej učiletům zbytečně ubírá kredit při každym protestu za vyšší plat. Abych to shrnul, tak co se humanitních směrů týče, někdy mě zamrzí, že už si nikdy do tý lavice nesednu si poslechnout ty hodiny, který dost často za to stály a byly takový jaký by na gymplu měly bejt všechny. Že jsem před zkouškama na VŠ začal opáčkem ze sešitů z gymplu to jen podtrhuje. Co se týče exaktních věd, tam těžko soudit, jestli jsem zabržděnej já a nebo tam chyběla špetka něčeho, ale tak bez tý fyziky snad dožiju a ten proud mi ze zásuvek nevyteče.
Důležitym prvkem toho, že se teďka pohybuju v klidnejch vodách dolního toku, jsou i prachy. Ať si říká kdo chce co chce, je to nejsnazší cesta, jak bejt v pohodě a ovlivňuje to takovejch věcí, že pro mě to prostě je jedna z životních hodnot a jestli někdo ať už pozérsky nebo opravdově říká, že je to zlo, tak prosím, ale já budu ten materiální kapitalista, kterej bude mít radost z toho, že má na benzín, na kino, na...
Samozřejmě je to z míry největší zásluha mých rodičů, takže jen díky nim se mám líp než předtím a konečně můžu lepit ty starý vady na autu a motorce, koupit si oblečení který jsem chtěl za svoje a neřešit každou pětikorunu. Je to neuvěřitelný, ale v dohledný době nechci měnit auto ani motorku, takže je tu prostor na vytvoření si citovejch vazeb a nějaký ty investice a třeba se jednou dočkám nějaký statusu quo, že bude všechno fungovat a všechno bude už udělaný a koupený. :-) U 15 let starýho francouzskýho auta určitě, haha. :-)
Do toho se mi semtam podaří něco vydělat nebo uspořit, takže jsem snad od 14 let poprvý šel do banky uložit prachy.. to vám byl pocit :-) Místo provinilýho pocitu, že okrádám svoji rodinu naopak domění že jsem nejdůležitější klient, když si právě K NIM jdu uložit tu svoji usmolenou hromádku. A co je na všem úplně nejlepší, že jsem ty prachy nemusel získat lhaním, vydíráním a podvodem, i když říkám, že peníze nesmrdí. Ať už se na každou svini voda vaří nebo ne, zatím zůstavam čistej, neperu se a nemyslím si, že mi patří celej svět a jsem nedotknutelnej. Dokonce se ještě pořád dokážu omluvit, i když je to těžší a těžší se pořád učit co je správný a co ne, kdy zůstat pevnej a kdy uznat chybu, jak polykat zklamání a neoplácet...
Za odměnu že jsem takovej skvělej ateista mě pak přepadne cikán a veme mi dvě kila, ale co už, vlastně to bylo docela mírumilovný a určitě je potřeboval. :-) Aspoň jsem měl šanci pokecat s P ČR a nakonec jsem se rozhodl, že se radši budu chodit dívat na cizí soudy, než si organizovat svoje. :-) Jestli seberu odvahu, tak se příští tejden zajdu kouknout. Je to zadarmo a stejný jako kino.
No a co se týče lidí kolem mě. Hm.. tak nějak nevim co chci napsat a co radši ne, protože zase se mi nechce provádět na sobě experiment, jak mi bude bez lidí. :-) Je to složitý, nejsou na to návody, tak si holt zvykám, že někdy můžu jen bezmocně lítat jako pingpongovej míček nebo dělat někomu hromosvod. Nejhorší je se pak ještě obviňovat, jenže jak nepochybovat o oprávněnosti svejch pocitů, když si okolí jede vklidu dál, bez pocitu že se něco stalo? A sme zase u toho zrcadla, to bude asi muj věčnej problém. Asi před třema tejdnama jsem se s jedním člověkem hádal, když říkal, že stejně jsme celý život sami. Oponoval jsem mu přátelstvím na život a na smrt, láskou - ale dneska bych si ho aspoň poslech víc. Možná je to syndrom jedináčka, kterej teda kromě toho, že samozřejmě dostává nejvíc dárků a je miláčkem všech (každá strana má dvě mince...) je taky dost času sám se sebou, možná je to ta životní pravda. Každopádně přesně jedna z těch blbejch věcí na tom bejt jedinej pokračovatel rodu z obou stran (včera mi došlo, že nikdy nebudu stejda... ) je, že se to nedá stíhát. Jak časově, tak citově - nestíhám objíždět babičky a povídat si s nima, povídat si s mámou, sejít se s tátou na oběd a taky mu něco říkat, atd... Když se do toho ještě přimotá láska, která se nám narodila z počátečního omámení, připadám si někdy jako žonglér. A jak pak najít priority? Srdce volí přítelkyni a rodiče, do toho často musí zakřičet svědomí a připomenout opuštěné prarodiče, zatímco mám chuť na pivo a trochu těch chlapskejch keců a stejně se neubránim tomu, že neuspokojím poptávku po mojí osobě :-). Vůbec nejlepší na tom pak je, když v jednom z každých momentů týhle schizofrenie člověk myslí na ty věci ostatní, takže je z toho stejně velký nic.
Už aby bylo jaro, léto.. tyhle kraviny mi snad vyžene z hlavy vytočená trojka, ostře na brzdy, vykopnout nohu do zatáčky, podřadit a v pravej čas dát plnej plyn a zařvat si do helmy. Nebo naložit kolo do auta a jet se podívat na ty kouzla šumavský přírody. A chodit na procházku a vodit se za ruce bez rukavic, opejkat buřty a smát se životu. Těšim se!
Komentáře
Okomentovat