Žiju

A docela dost. Jenže tady je mrtvo, já vim. Pokusím se vám to vysvětlit.

Ne že bych neměl o čem psát, ale snad každý pisálek musí být hnán nějakou touhou něco sdělit. Nevím, jak ostatní blogeři, ale osobně si myslím, že většinou hodně virtuálně aktivní lidí nemají moc šancí si pokecat v reálném životě, a tak se vypíšou. Jsme v 21. stol, prosím, žádný problém.

Jenže moje okolí přímo vyžaduje, abych se s nima bavil. Zejména rodina. Takže většinou to probíhá tak, že z první vlny semtam něco povím mámě, pak se někdy sejdu s tátou, tudíž vykládám podruhý a pak jedu do nedalekých Strakonic potěšit babičky a vykládám potřetí, resp. počtvrtý.

Jasně, ne vše se dá řešit s rodinou, takže stále je ještě pár věcí, které by se sem daly napsat.

Tento potenciál ale padne na udržování dialogu s přítelkyní, ale i tak je to jako plavat proti proudu (:-D), potažmo kamarády bližšími, ale i vzdálenějšími.

A v poslední době se mě Tak co škola ptají i v supermarketu, takže opravdu nemám nějaké puzení se tu o tom ještě dopatnáctice rozplývat. Jo, pokud bych jen mohl kopírovat myšlenky v akt. čase, tak třeba z metra bych tu měl hodně článků. :-)

Takže, touhle cestou to teď asi moc nepůjde, nebo já nevím. Neříkám, že to je konec. Pokud vás zajímám, nemarněte tady čas a odchytněte si mě jinou cestou a vy ostatní voyaeři lidských příběhů si asi budete muset najít jinou oběť. :-)