Tak znova

Dobře, i když vám je to jedno, je to muj blog a já si chci události posledních dnů zapsat, abych si to někdy mohl přečíst. Navíc si říkám, že proti zmaru J.A. Komenského je nějakej muj jeden článek docela malicherná starost, takže tu zkusím reinkarnaci včerejšího článku, nebo aspoň jeho trosek.

A nepíšu to ve Wordu. :-) Pro slabomyslné (já to taky chvíli neuměl) klikněte na celý článek.

---

Nedávný poťouchlý hackerský výstup nemá na moji další funkci bloggera žádný vliv, nemusíte se bát. Byla to politováníhodná situace a už se nebude opakovat.

V posledních dnech mě asi nejvíc zaměstnává myšlenka na to, že sice plíživě a nenápadně, ale o to hrozivěji, se TO blíží. Stěžuju si a fňukám o tom tady už dost dlouho, abyste věděli, že se mi do tý Prahy nechce, že tady mám svůj domov, holku, motorku, kolo, auto, přírodu, hospody které znám a ony znají mě. Ve smazaném článku jsem tu měl krásnou metaforu se špagetama, ale přišla mi skvělá, protože jsem měl hlad a dneska už mi to tak super nepřijde, ale bylo to něco v tom smyslu, že já mám hodně rád špagety a teď smutně vidím, jak tahám do pusy poslední těstovinu osudu a pak, až mě šlehne přes tvář, definitivně zmizí a na mě bude čekat jiné jídlo. Ale já mám rád špagety a rozhodně se mi nepřejedly. Tak mi je nechte!

Tahle moje současná podpsí nálada moc nekoresponduje s tím, že za dva dny odjíždím do letoviska Bibione v Itálii, postrevolučním snu každé české rodiny. Proč se tedy netěším jak malé dítě, když loňská akce ve stejném složení na stejném místě byla jednoznačně nejlepší akcí celých prázdnin a historky z Itálie se znovu a znovu vypráví při společných setkáních, spíše než kvůli humoru, který z nich už vyčpěl, tak pro nostalgické utužení kolektivu, aneb co jsme už spolu všechno zažili?

Možná že za tou divnou náladou je chemie, neboť partnerku nechávám doma a čím dál tím víc se mi to přestává zdát jako tak skvělej nápad (říkal jsem si, že jsme si užili Řecko a tady bych se rád trochu pustil ze řetězu, což by její nádherné oči a uši nemusely úplně zkousnout), možná je to vědomí, že druhej díl většinou není tak dobrej jako jednička a do třetice taky dost možná třeba naše super hustoparta po 4 měsících bezškoly už není co byla? Ale co, s litrem rumu a sudem piva nemůže nikde bejt vyloženě špatně. :-)

Uplynulé dny však byly ve znamení závodu "2 měsíce ve 3 dnech", aneb loučení s prázdninama. Původní plán byl pojat jako pětiboj - kultura, sport, turistika, rekreace a kulinářství. Světe div, se, ale stihli jsme to všechno. Zábava začala společným výletem do Prahe (jo, zase), kde jsme definitivně zaplatili a podepsali byt, aneb není cesty zpět a co že jsme jen tři, abychom se pak vydali do pražské zoo, ve které jsem nebyl tak dlouho, že většinu tamních exemplářů jsem ani nemohl nikdy vidět. Tento bod programu dá se brát jako kulturní, ale zejména to byl sportovní počin, neboť ZOO není tak velká, jak se zdá na plánku, ale pěšky se člověk naťapká, aby všechny ty zuížátka viděl. Asi nejvíc byli tučnácí, to je fakt sranda na ně koukat. A taky spící tygři jsou strašně roztomilý, že by se s nima člověk hned mazlil. No asi jen jednou. Naopak nějakou tu havěť nemusím a tak jsem u ruzných terárií nejprve četl popisky a až pak se rozhodoval zdali náhlednu. Jako třeba u Sklípkana jsem předem věděl, že toho, v rámci klidného spaní, vidět nemusím. Kolem jdoucí mi ale s úsměvem řekli, že ho tam stejně nevidí, tak jsem jim, také s úsměvem, odpověděl, že asi utek, a to už ty blbý forky přešly i je.

Bylo to hezké odpoledne s nádherným počasím a večerní procházka pu rušné Praze a zmrzka v mekáči to byla už jen takový bonbonék na třešni. ;-)

Jelikož mi ale ostatní už ujeli nebo tam zůstali, já už nevím, musel jsem jet zpátky busem. Nebyl by problém, kdybych nevsadil na špatného koně a tak se stalo, že radši než do Sušice, vystoupil jsem ve Strakonicích,. Do dalšího spoje dvě hodiny, babičky pryč, tak jsem hrdě narovnal záda, vykřečil úsměv a zdvyhnul palec natažené ruky. Projelo pět aut a šesté zastavilo. Co na tom ty lidi vidí, liboval jsem si jak jsem ten systém zase obešel. Neuplynulo ani 15 min od doby kdy jsem vystoupil z autobusu, a již jsem byl o třetinu blíže domovu. Chyba lávky ale nastala v nové lokaci, Volyni. Divní lidi, divné pohledy a hlavně 45min úplné marnosti. Už jsem chtěl pomalu jít na bus, když tu zastavilo fávo a já mel svez i domu. Takže paráda. Rád bych vám dal nějaký rady jak na to, ale zatím jsem neodkryl tajnosti stopování. Člověk se může usmívat, aby vypadal přátelsky, ale pak to vypadá, že jsem vlastně v pohodě. Nebo se dá vypadat trochu zdrbaně, což by mohlo v dámském pohlaví (pohlaví jako obecně, ne jako pohlaví...) vyvolat mateřské pudy. Ale ani jedno nefunguje.

Dalším elemtem závodu stihni co můžeš když ti škola dýchá na záda, byl nesporně kulturní zážitek na zámečku v Dubu, kde se konala vernisáž fotografií. Snímky - akty - nestydatě až hrdě laděné do saudkovna (až zaměnitelně) mě vůbec nezaujaly, ale rozhodně rozvířily moje myšlenky na téma Zbytečná nahota a také jsem přemýšlel nad tím, jestli je eticky správné fotit nějaké neštěstí, protože každý fotograf dobře ví už když to fotí, že to bude pecka. Ale to jsou prostě fotky zadarmo, vzít místo hezký modelky postiženou dívku s pitvorným úsměvem, to je skvělé, lidi budou šokováni a ještě mám o čem mluvit na vernisáži! Takže takhle ne, radši bych zkrz foťák dělal z obyčejných věcí neobyčejné. Po vernisáži následovala prohlídka zámku, která by byla i zajímává, kdyby nebyla na tak malý zámek neskutečně dlouhá. Ale aspoň už mám ponětí, jaké to vlastně je být něcojakošlechtic a opravovat si zámeček. Proti tomu jsou ty auta a motorky levná sranda. Pikantním kořením na celé téhle akci byla navíc tajemná hra, kdy jsem se v cca asi 20 početné skupině snažil vyhnout se konfrontaci s rodičema mé přítelkyně, což bylo nenápadné jako cikán na koncertě Orlíku.

Kvůli výřečnosti majitele zámečku jsme však už nestihli lanovku na Kleť, což jsme si vynahradili piknikem na balících slámy při západu slunce, a to by dámy a pánové dojalo i Chucka Norrise.

Závěrem večera jsme splinili dalšího bobříka a to vaření, kdy jsme navázali na můj opětovný úspěch s kynutým těstem v průběhu týdně, ale z nedostatku času jsme vzali zavděk listovým těstem, které je snad ještě lepší. Párek, kečup, sýr a těsto, co víc dodat, to prostě nemůže chutnat blbě. Pak jsem na chvíli usnul a přibyl tu článek, tak nevím. :-)

První školní den byl ale, symbolicky, ta definitivní tečka. Po dopoledních starostech ohledně auta, se kterým jsme měli menší rozpory po cestě na zámeček (jsme totiž oba velice rozhodní, a tak definitvní rozhodnutí k odjezdu přišlo přesně ve chvíli, kdy by byla slušnost o 15km jinde akorát zaparkovat. Přišláp jsem trochu plynový pedál a stihli jsme to za pět minut faux pas, nicméně kdo jede rychle musí i hodně brzdit, což odneslo brzdové obložení, dej mu pánbu věčnou slávu) a policejních manévrech, nám nic nebránilo odpoledne vyrazit směr jihočeské moře - Lipno. Jelikož jsme s sebou němeli pas, tak jsme zůstali na Českém území v Horní plané a do Nizozemí radši nezavítali. Po vykoupání se, kdy jsme úspěšně motivovali další ke vstupu do poměrně osvěžující vody, chvilkovém šlofíčku a dalšímu lineckému pikniku, jsme pokračovali dál, do Krumlova. Ještě, že se jmenuje Český, jinak by člověk úplně myslel, že je někde v Krumlau. Ale je to krásný město a ty turisty si zaslouží, protože to prostě není jen zámek, nebo jen náměstí, nebo jen strom, nebo jen barák, nebo jen rostlina jako v jiných památkových oblastech, tohle je prostě nádherný komplex, kde se dá chodit dvě hodiny a stále je kam koukat. Jestli jsem psal, že na balících slámy by byl Chuck dojat, tak tady, při pohledu na zapadající slunce osvicující starobylé památky a hlavně kdyby měl vedle sebe někoho skvělého s kým by to celé mohl sdílet, tak by se mu, a to se vsadím, v očích objevily lesklé kapičky slz.

Tu se ale ozval hlad aneb nejen lásky se nenajíš, a tak bylo nutné vyhledat občerstvení a tím nemyslím pizzu za 4 EUR a tak. Zavítali jsme tedy do českého zařízení a dali si "čertíka v lokši" což byla klobáska s česnekem v těstíčku. MŇAM. Doplněno na závěr nanukem Nogger, mým oblíbeným a noční cesta domů.

Poslední kulturním jevem bylo včerejší kino. Výjezd z domova opět asi o hodinu později než by bylo zdrávo, nicméně brzdy opět opraveny, tka proč ne. Ještě na skok vybrat bundu, nakoupit colu a chipsy, propašovat colu a chipsy, usednout a vychutnávat si Hanebné pancharty, které můžu jedině doporučit. Fakt jsem se parádně bavil po celou stopáž filmu (která mě u většiny filmů děsí - když o tom teď tak přemýšlím tak si toho B. Buttona možná pustím).

No a to je celé, zazvonil konec, spadla klec, a tak. Chtělo by to skončit nějak optimisticky, ale já opravdu nevím co a jak bude, kdy se budu vracet domů a kdy odjíždět, jak bude fungovat vztah skoronadálku, jak zaplatím nájem, jestli budu muset prodat motorku, se kterou teď řádím víc než kdy jindy (viz další článek někdy), zase bude zima, vítr, sníh, bundy, těžký boty, nemoci... aspoň že je ten hokej.. :-)

Fotogalerie k mým cyklovýletům a výše popsaným řádkům, najdete na mém soukromém rajčeti (rozuměj fotky bez jakýkoli ambicí) kam vás tímto zvu

P.S. při psaní mi to dvakrát spadlo, takže ještě, že jsem si to ukládal do wordu :-)

P.P.S. Ještě bych chtěl hlavně poděkovat svým úžasným spolubydlícím, kteří mi, ač s pochopitelným skřípěním zubů, dovolili zůstat tady a zažívat ty úžasné chvíle, místo toho abych jim pomáhal stěhovat do našeho úžasného privatu ve 4. patře. Takže díky, ale o tý matraci si ještě promluvíme.