Dnešek byl nějaký moc dlouhý

Na ani ne 20h toho bylo celkem dost. Takže slyšte story o jednom čtvrtku v mém životě...

Den začal tím, že jsem vstal na budík cca v sedum hodin. Zjistil jsem, že vítězná čísla sportky byla

44 45 47 49 zatímco já měl vsazeno 38 42 44 46. To zamrzí...

PAk jsem jel do práce, ale tentokrát jsem měl premiantský úkol sledovat pohyb cizinců na vlakovém nádraží v ČB a projet se vlakem na hranice a zpět. Hned na nástupišti slyším AJ, černá pleť nasvědčuje cizímu pobytu, a tak směle po 10min rozhodování oslovuju první lidi. Trefa do černého /hahaha/ lidé jsou z USA. Celkem tu za 14 dní nechali přes sto tisíc. Tomu říkám užívat si života.

Ale dobrej pokec, první můj dotazník v AJ a je znát rozdíl oproti NJ.

---

Čekám na svůj skoropřeshraniční vlak a vidím na nástupišti pár Asiatů. Mistrně je sleduji po příjezdu vlaků a trochu se divím, proč museli jít zrovna do prvního vagonu. Ujasňuje mi to až průvodčí, který mě upozornil, že sedím ve vagonu I. třídy a že na to nemám lístek. Jenže tam byli ti Asiati a takyasi Němky a tak jsem ho svým přitozeným šarmem okouzlil, že jsem směl zůstat v I. třídě rychlíku Eurocity.

První za oběŤ si jako němčinářský rutinér beru starší dvojci dvou žen, kterým jsem navíc pomáhal s kuframa do vlaku a slyšel je mluvit s ostatními německy. V pohodě začínám auf dojč, až k otázce Sind Sie aus Deutschland?, na kterou mi odpovídají Nein, USA.... :-) Takže přesmyk na AJ.... no a to byl docela problém, různé zkratky a dálnice v mém mozku zůstaly uzavřeny, takže nakonec jsem s nima několik otázek řešil neměcky. Trochu ostuda. Každopádně tý pani bylo 82 a tak si zt Virginie zaletěla do Evropy na dovču. TO je respekt jako svině.

AJ reputaci si hojím na Japoncích sedící ve stejném vagonu. Pán vůbec netuší a tak se musím obrátit na paní. Nevím proč ale vybavují se mi Ztraceni. Pán si mě a ženu pečlivě hlídá, i když nechápe. Paní trochu umí, ale 30 000 EUr jsem ji nevěřil. Už jsou v ČR po 10.Zajímavé.

Vysedám před hranicema a následuje hodina a půl placený opalovačky a čtení Kundery. NEvím, kdo z ciiznců by kdy rád zavítal na nádraží v Rybníku - vesnici s asi 15 obyvateli.

Konečně přijíždí můj vlak z Rakouska. Předemnou kráčí poměrně hezký bruneta, zapadá do prvního kupé. To tedy vynechám. V druhém obsazeno, ve třetím jen nějaký kluk, přisedám a ptám se tedy slušně Máš tu volno?... Odpovědí mi jen Hi man... koukám na baťoh a tam Kanadská vlajka.

Musím se smát jaký mam dneska štěstí. Po těch kvantech němců nakupujících cigára a benzín je to vítaná změna. S klukem máme před sebou asi hodinovou cestu, kterou kompletně prokecáme. Ze začátku obecný věci atd, ale poslední cca 30min jsme strávili příjemnou a inspirující debatou o jeho víře v Boha. Připomínám, že vše v AJ a docela to šlo. Takže respekt mý učitelce na AJ a díky.

Kluk, Brandon, docela v pohodě... záviděl jsem mu jeho svobodu, cestuje takhle po světě, byl v UK, Rakousku teď na pár dní Čechy, pak Španělsko, Egypt, atd... Prostě svoboda. V náboženských otázkách jsme se samozřejmě neshodli, ale všechna čest, že dokázal zodpovědět všechny moje dotěrné otázky. Nicméně já věčící asi nikdy nebudu. Bohužel, bohudík, bohu?

Dlouho na něj budu vzpomínat. Byl jako přízrak v mém životě, ukázka že to jde i jinak. Že zůstat na jednom místě a pěkně se po česky zavrtat a zabydlet není to pravý. Snad, snad někdy najdu odvahu být jako on co se týče cestování. Viděl prý už přes 20 zemí.

Po návratu domů jsem si přečetl velice motivující vzkaz na facebooku. Dívka, studjící PF UK a kterou jsem oslovil aby mi poskytla nějaký info které mi pomůže se rozhodnout, mi napsala, že mi doporučuje studium na soukromé škole a že bych místo na karlovce měl přenechat někomu kdo si ho váží. V duchu jsem se jí vysmál a šel dál.

Pak se ovšem stalo něco co jsem nečekal. Poprvé jsem zjistil, jakou zbraň v sobě skrývám, jak špatně umím používat rétorický a argumentační "talent", který jsem kdesi nabyl. Jak slova mohou ublížit. Zranil jsem člověka a neměl k tomu důvod, jen pro svoji sobeckou zaslepenost jsem tvrdě prosazoval svoji pravdu, nevědom si následků. Ublížil jsem aniž bych chtěl, což je to nejhorší a zpátky to vzít nikdy nepujde.

Trpce rozladěn jsem se vrátil domů, kde jsem pro změnu zahájil výměnu názorů s mojí mámou.

Výsledkem - což je zajímavé - byly názory ne nepodobné těm, které jsem se dočetl odpoledne ohledně PF UK.... což už něco znamená. Je tedy i tady chyba ve mě? Měl bych s pokorou přijímat dar možnosti studia na PF UK a 5 let zasvětit primárně studiu a až pak se bavit?

Asi jsem po těch slavných úspěších potřeboval pár facek, abych se probral. Možná, že teď na pár dní zmizím do bezpečí babiččina domova, kde jsem vyrůstal. Možná, že teď bude zase všechno jinak. Ale třeba ne. Snad jsem si dneska - poměrně násilnou - formou všechno srovnal v hlavě, snad jsem se konečně poučil, snad to byla ta pokuta, která mě donutí zase zpomalit.

K čemu jsou tresty bez druhých šancí.

P.S. Pokud se vám některé texty zdají nečitelné či bez hlavy a paty, tak vězte, že tu na to psaní nejsem úplně sám. Alkohol neni řešení, ale je to fajn prostřednik, abych sam se sebou vydržel aspo%n přes noc a pak se uvidí. Myslím, že si po dnešku zasloužím Cuba libre bez coly, abych mohl lépe rozjímat nad sám sebou. Kdo jsem? Co chci? Kam směřuju? Já to prostě nevím a bojím se toho.

Možná proto tak lpím na vzpomínkách na gympl. Byla to moje jistota, premiantské výhody, stenjné místo. Kdo budu, až mě vyhodí v prvním semestru? Jakou mám motivaci se učit? Chci to vůbec? Dokážu to?

Smažu to zítra?