Poslední...

Připadá mi, že snad každou věc kolem sebe můžu v poslední době spojit s tímhle atributem.

Je těch naposled nějak moc. Čas běží a rozhodně se nefláká. Od ledna ten kolotoč nabral neskutečný obrátky, je to jako vlak, kterej zrychluje tak strašně moc, že se nemůžeš udržet. Nevím, k čemu jinýmu bych to přirovnal než ke zrychlení silniční motorky... možná vzlet letadla, ale pořád silnější a silnější. Je tedy logický, že z těch vagonu postupně odpadáme. Jediný, co můžu, je držet se zuby nehty a oddalovat tu chvíly. Vidím kolem sebe lidi, kteří dobrovolně skáčou, ale já si to fakt chci vychutnat a ne jen pasivně sledovat jak vše mizí v nenávratnu. Takže si pochutnávám na zahořklé chuti posledních hodin a snažím se se čas od času mezi zběsilou přípravou maturitních formalit a otázek si uvědomit, že game is over.

Možná vám připadá, že to moc prožívám a já vám to neberu. Já to ale prožívám rád, protože to znamená, že těch 8 let za něco kua stálo. A teď už jen dva dny, protože ve čtvrtek budu muset jet na brigádu před koncem školy. Ironie... (jo, mam práci a je to docela zajímavý ale o tom jindy..)

Poslední žvejkačky co si koupim v bufetu, poslední zabouchnutí skříňky, poslední cesty koridorem, poslední pozdravy od mladších, poslední sledování nástěnky, poslední UHO, poslední zvonění....